Dobrý sluha, zlý pán
Třetí část celorepublikového cyklu Cesty energie 2009-2013 s názvem Uran, jež vznikla v rámci projektu Perzekuce.cz Občanského sdružení Mezery, měla v neděli 18. září premiéru. Ač počasí bylo deštivé a pořadatelé varovali, že v hracím prostoru je asi dvanáct stupňů nad nulou, vydalo se za nevšedním divadelním zážitkem mnoho diváků. Zda a jak jejich očekávání byla naplněna, nevím. Se znalostí předchozích dílů tohoto „energetického“ cyklu, tedy site-specific Zdař Bůh! na Dole Michal v Ostravě a loňské Vodě v Ekotechnickém muzeu v pražské Bubenči, se Uran pro mě nachází přesně uprostřed.
Celou dobu očekáváte, že se objasní, proč právě tady… Snímek MARTIN ŠPELDA
Zklamáním je prostor, ve kterém se hraje – bunkr bývalého velení protivzdušné obrany Československa u obce Drnov. Genius loci předchozích míst je zde vizuálně velmi okleštěn. Diváci zprvu vidí jen travnatý kopec a pak jsou vpuštěni do temné haly s bednami, zavěšenými háky, lany apod. Není to špatné místo, navíc je zahaleno v jakémsi prašném oparu, který dotváří tajemnou atmosféru, a nápaditým svícením je odhalovaná jeho struktura. Ale celou dobu očekáváte, že se objasní, proč právě tady. Ano, nachází se v podzemí, uran se používá i ve zbrojním průmyslu… To je ale vše?!
Tomáš Turek, Philipp Schenker a Miloslav König. Snímek MARTIN ŠPELDA
Pro sebe jsem výslednou inscenaci (byť o regulerní „inscenaci“ se v Bambuškově případě moc mluvit nedá – právě jedinečnost místa a času jsou u něj vždy velmi podstatné a příští předvedení může být atmosférou i jinak hodně odlišné – spíš by se dalo hovořit o inscenované performanci) srovnávala se „scénickým čtením“ (opět ale spíše performancí) – Československý uran jako daň za osvobození, jež uvedlo Občanské sdružení Mezery téměř přesně před rokem – 10. září 2010 – v Památníku Vojna v Lešticích (mimo jiné tábora nucených prací) u Příbrami. Tehdy dotvářela atmosféru a vyznění také prohlídka areálu a setkání s pamětníky – bývalými vězni. Celý projekt byl tak i exkurzí do minulosti. A i z toho důvodu byl divácky atraktivní a pro každého z přítomných velmi cenný.
V plnohodnotné „inscenaci“ se autoři – Miroslav Bambušek a Jan Kačena – snažili zaměřit vedle reflexe minulosti i na problematiku současnou. Co dělat s jaderným odpadem? Zakopat ho pod vesnici, a místní obyvatelé finančně „odškodnit“?! Divákům je tak předvedena scénka, která má evokovat přiblblé teleshopingy a ukazuje národ jako stádo, které se dá velmi snadno uplatit – za buřt. Což samozřejmě není úplně scestné varování. Především, když se zamyslíme nad tím, jak se česká společnost o podobné problémy zajímá a jak (málo) myslí na budoucnost modré či zelené planety. Zásadní problém ale vidím v samotném provedení (nejen) této scény. Barevné a šílené kostýmy, přiblblí lidé, které na kousek žvance utáhne dvojice promotérů a popových hvězd v jednom (Jana Kozubková a Miloslav König). Proti nim osaměle stojí uječená aktivistka (Jindřiška Křivánková). Nutno říct, že snad jedině ona zvládla svou roli obohatit o tolik potřebný nadhled. Přijde v masce šedovlasé obludy a k divákům v první řadě drsně pronese: Uhni! a útočí na „prodejce uranového odpadu“ i na obyvatelé vesnice, kteří nic nechápou. A nakonec – samozřejmě – protestuje připoutáním se k elektrárně. Na jednu stranu jí fandíte a na druhou se jejím projevům fanatismu vlastně smějete. Téměř jako ve skutečnosti.
Barevné a šílené kostýmy, přiblblí lidé, které na kousek žvance utáhne dvojice promotérů a popových hvězd v jednom (Miloslav König, Philipp Schenker a Jana Kozubková)... Snímek MARTIN ŠPELDA
Ale je to trochu málo. Možná by bylo vhodné „přitvrdit“, možná naopak dodat více ironie a odstupu. Takto je to tak půl napůl, což je nejhorší. Přímočarost a snahu nehledat nějaké postranní interpretace na autorovi i režisérovi Bambuškovi většinou oceňuji, zde je to ale – zdá se mi – na překážku. Větší snaha či schopnost hledat nové úhly pohledu, přinášet nové, neznámé informace a předešvím je „nově“ – rafinovaněji inscenovat by určitě tentokrát ale nebyla na škodu. Už proto, že první část inscenace začíná až mysticky a diváka velmi „navnadí“. Temné postavy slouží mši, pak se ocitají v uranových dolech – mají plynové masky, motají se – na zem nečekaně padá stěna z železných sudů, což vytváří děsivé zvuky, a tajemnou atmosféru dotváří svícení, neustálý rachot a lomoz. A právě tato úvodní část, která dává spíše tušit, co se bude (či může) dít, je tím nejdivadelnějším (a pro mne nejzajímavějším) z celé inscenace/performance. Ne úplně popisná, přesto apelativní. Divadlo, jež se stává mší za faráře, kteří se z uranového tábora nevrátili…
Představení se stává mší za faráře, kteří se z uranového tábora nevrátili… Snímek MARTIN ŠPELDA
Akce zatím počítá se třemi uvedeními. Dva termíny – 18. a 19. září – jsou již pryč, třetí se uskuteční ve spolupráci s festivalem …příští vlna/next wave… 9. října. Kdo se zajímá o projekty Miroslava Bambuška, site-specific či dokumentární divadlo, anebo o nezvyklé (divadelní) události, neměl by si její (možná) derniéru nechat ujít. Třeba jen pro tu úvodní pasáž…
Občanské sdružení Mezery Praha – Miroslav Bambušek a Jan Kačena: Uran. Režie Miroslav Bambušek, výprava Jana Preková, hudba Jakub Kudláč. Hrají Miloslav König, Jana Kozubková, Jindřiška Křivánková, Michal Marek, Phillip Shenker, Tomáš Turek, Halka Třešňáková. Premiéra 18. 9. 2011 v Bunkru Drnov.
Komentáře k článku: Dobrý sluha, zlý pán
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
