Dobývání skleněného hradu

Málokdo asi nezaznamenal, že se po téměř dvou desetiletích pod správu svého domovského Národního divadla vrátila kontroverzní budova Nové scény. V historickém centru Prahy, na rušné Národní třídě začalo díky světelné instalaci pod mohutným skleněným pláštěm tohoto majestátního normalizačního krystalu tepat její znovuoživené srdce. Nová scéna slibuje otevřít okno do Národního divadla a přitáhnout mladé publikum, které ve skladbě diváků národního svatostánku netvoří tu nejvyšší procentní skupinu.

Transparent zdobící prosklenou budovu z Národní třídy slibuje, že bude inspirativní, otevřená, magická, divadelní, taneční, hudební, výtvarná, cirkusová, alternativní, rodinná, národní, činorodá, multimediální, interaktivní, současná, rozmarná, progresivní, rozporuplná, inovativní i mezinárodní zároveň. Ambice vedení NS jsou tedy zjevně nemalé, jen je otázkou, podaří-li se je zrealizovat.

Bouda jako manifest

Nová scéna je pro současné vedení ND vymodleným přírůstkem. Na potřebu středně velkého divadelního prostoru poukazoval Michal Dočekal už od svého nástupu do funkce šéfa činohry v srpnu 2002 a hned na konci sezony 2002/2003 inicioval přelomový projekt Bouda, jímž Národní divadlo odvážně vykročilo z kamenných budov do originálních letních divadelních arén a po několik následujících let vždy v červnu představilo moderní a radikální inscenace současné dramatiky.

Současný ředitel Národního divadla Ondřej Černý uvažoval o budově Nové scény a její „zajmutí“ pro ND si vetknul do své koncepce, s níž se počátkem roku 2007 hlásil do funkce: Bolestně chybí moderní středně veliký divadelní prostor, který by sloužil především činohře, a to zejména pro současný repertoár, napsal a plánoval navrátit Novou scénu pod ND od sezony 2010/2011.

Kulturák? Schválně!

Co se však dlouho zdálo nemožné, stalo se: ministerstvu kultury došla trpělivost s příspěvkovou organizací Laterna magika, která se už druhým rokem ocitala v červených číslech, a proto se ji rozhodlo zrušit a „osiřelou“ budovu NS přiřknulo od 1. ledna 2010 Národnímu divadlu.

Výkonným ředitelem NS se stal Štěpán Kubišta, jemuž je přidružena programová rada sestávající z šéfů všech tří uměleckých souborů ND, tedy činohry, opery a baletu, dále nově jmenovaný šéf souboru Laterny magiky Zdeněk Prokeš (soubor Laterny totiž zůstal zachován jako čtvrtý kmenový soubor ND) a navíc dramaturg Daniel Přibyl, který dostal na starost programaci NS. Program na první polosezonu byl, jak sami tvůrci přiznávají, spíchnut horkou jehlou a koncepčnější bude až od příští právoplatné sezony 2010/2011 – už teď se ale rýsují jeho tři základní články, a sice tvorba domácích souborů ND, tvorba Laterny magiky a linie hostů NS, mezi něž by měly patřit rezidentní soubory, koprodukční představení, divadelní přehlídky, zahraniční zajímavosti a víkendová rodinná představení.

Na kritické výtky novinářů, že toho NS slibuje nějak příliš mnoho, a komentář Jany Machalické, v němž uvedla, že NS je kočkopes, kontroval ředitel ND Černý: Nová scéna prostě nemůže býti nic jiného než kočkopes, pokud tam má dál ve své činnosti pokračovat Laterna magika a pokud tam mají hrát soubory ND. Nová scéna by se podle něj měla stát jakousi stagionou uprostřed Národního divadla, místem setkání se zahraničním divadlem a místem konfrontace divadla českého (viz festival České divadlo), aby ND nebylo jenom sebestředně zahleděno do sebe sama a do svých inscenací, ale aby se dokázalo otevřít.

Publicistka Marie Reslová pro změnu Novou scénu v jedné z prvních reflexí označila za národní kulturák. Štěpán Kubišta s nadsázkou říká, že by se pod to vlastně podepsal: Novou scénu koncipujeme jako svým způsobem kulturní dům, který bude otevřen co nejširší skupině diváků a možná jim i připraví cestu ke zlatým portálům.

Nová scéna se blíží pojetí divadla nikoli jako výlučného prostoru, ale jako celodenně přístupného, otevřeného a pulsujícího organismu, které nabízí i workshopy, scénická čtení, výstavy a především kavárnu – v polovině března byla otevřena kavárna NONA s výhledem na Národní třídu. Divadlo jako místo setkávání, kde může divák zůstat i po představení, definuje i vtipný postřeh divadelního reformátora a světoznámého režiséra Petera Brooka: Není důvodu, proč by se z divadla mělo vyrazit právě ve chvíli, kdy akce na jevišti skončí.

Nová scéna jako site specific?

Současná podoba budovy NS je výsledkem návrhů několika architektů. Po Bohuslavu Fuchsovi převzal projekt kontroverzní architekt Karel Prager, který NS koncipoval jako víceúčelový kulturní prostor.

Nová scéna byla slavnostně otevřena 20. listopadu 1983 premiérou Tylova Strakonického dudáka. Ukázalo se však, že jako se současná dramatika ne vždy hodí mezi plyšové lóže se zlacenými lampičkami, nehodí se vždy národní klasika do prostoru moderního. Soubory ND se s prostorem NS ještě několik let usilovně potýkaly, až se od roku 1992 s řadou svých inscenací raději přesunuly do nově zrekonstruovaného Stavovského divadla – a Novou scénu až do loňské zimy opanovala Laterna magika.

Vlivem „multiautorství“ architektonické podoby NS může dnes budova s trochou nadsázky působit jako site-specific prostor. Zaznívají také názory, že se NS pro divadlo jednoduše nehodí. Herečka Eva Salzmannová, která má s hraním na NS osobní zkušenosti už z devadesátých let, sice potvrzuje dojem, že se jedná o prostor divadlu nepřátelský – jenže právě to vyvolává touhu se s tou obludou nějak poprat. Teď jsem byla v Berlíně ve slavném divadle Volksbühne, které je taky postavené za bolševika, je to strašlivá věc, ještě stokrát horší než Nová scéna, je to prostě bolševický mamut z umakartu, v němž vyrvali sedadla, místo elevace pro diváky dali pytle na zem, všechno zakryli černým igelitem – a viděla jsem tam fantastické moderní představení Ivanova.

Michalu Dočekalovi je architekt Prager zřejmě údělem a osudem. Zásadně totiž určil a esteticky pojmenoval i Dočekalovo předchozí působiště, Divadlo Komedie, jehož suterénní prostor Dočekal hned po svém nástupu do funkce uměleckého šéfa roku 1994 připodobnil ke studenému krematoriu. Po osmileté epizodě mezi zlatými portály Národního a Stavovského divadla a v komorním Kolowratu se tak vrací do Pragerova „doupěte“, které se však svou rozlehlostí a majestátností s Komedií nedá vůbec srovnat. Neskonale rozlehlejší a ledovější prostor připomíná mramorovou jeskyni a sál se zelenkavými nadýchanými sedadly má ráz rozkošatělého brčálníku. Když jsem sem poprvé přišel, tak to na mě působilo strašně naobědvaně, procovsky. Ale teď po bezmála třiceti letech používání už je to jako stará kožená bunda. Takže i ta oficiéznost, která z toho tenkrát až zuřivě čišela, už zdaleka není tak výrazná, tak uvidíme, uvažuje Dočekal.

Vedení NS se při přípravě jejího profilu inspirovalo konkrétními evropskými divadelní domy se statutem národních divadel, které také disponují několika budovami s rozdílným historickým pozadím a kapacitou: pařížskou třísálovou Comédie Française, londýnským National Theater taktéž se třemi scénami (z nichž ta nejmenší kapacitně odpovídá pražské Nové scéně), nebo vídeňským Burgtheaterem.

Pro jakého má být Nová scéna vlastně diváka? Fakt, že je stagionou, odkazuje k odpovědi, že (na rozdíl od repertoárových divadel) každý den pro jiného. NS vnímáme jako prostor, který v sobě nenese stigma (v dobrém i špatném slova smyslu) národního svatostánku, ale jako prostor, který je skutečně svobodný, uvádí ředitel Ondřej Černý. A ideální divák Nové scény je podle něj divák, který vůbec nebude vědět, že NS patří pod ND.

Budoucí kulturní prostor?

Činohra svůj dramaturgický výběr, s nímž vstoupila na NS, pojala jako příspěvek k dvacátému výročí sametové revoluce a připravila tři inscenace, které jejich režisér Michal Dočekal cítí jako nahlédnutí hloubky a podstaty krize, v níž se nacházíme a kterou procházíme. První inscenací bylo Beckettovo Čekání na Godota, které akcentací klaunské roviny textu vyvolalo bouřlivou diskusi a zaplnilo stránky recenzních rubrik množstvím reflexí se zápornými i kladnými znaménky. Následovala Bondova hra Spaseni, kterou by pro její cituprostou krutost Stavovské divadlo skutečně neuneslo. Nejnovější premiérou je variace na ibsenovské téma z pera kontroverzní rakouské dramatičky Elfriede Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela.

V rámci rezidenčních pobytů působí na NS v letošním roce oceňovaný taneční soubor 420PEOPLE a Divadelní studio Továrna. Z historické budovy sem byl přenesen Stoppardův Rock’n’Roll, v jehož rámci zaburáceli na NS The Plastic People of the Universe. Z brněnského pandánu pražské NS, totiž Reduty tamního Národního divadla, přijela Pitínského inscenace Marnie a ze Zlína Františákova Maryša. A hned koncem ledna na Novou scénu vtrhl multikulturní taneční soubor DorkyPark berlínské choreografky Constanzy Macras spolu s teenagery a hiphopery z přistěhovalecké čtvrti Neukölln s provokativním představením Hell on Earth (Peklo na zemi). Při jejich divoké a vtipné smršti situací na téma etnické, kulturní i genderové odlišnosti nemělo publikum skutečně tendenci v nadýchaných koženkových sedadlech usínat. Současný trend obsazování bývalých fabrik a nehostinných prostor divadlem ostatně ukazuje na nevyvratitelný fakt, že nezáleží na prostoru, ale na tom, co ho vyplňuje.

Přiklepnutí NS pod ND ale rozhodně neznamená, že by soubory ND rezignovaly na nutnost potýkat se se současnou dramatickou látkou a moderními inscenačními postupy na svých dvou historických scénách a ve studiovém Kolowratu. Po úvodních čtyřech měsících je sice ještě brzo na vynášení kategorických soudů nad současností i osudem Nové scény, přinejmenším proto, že se má program NS naplno rozjet až od příští regulérní sezony 2010/2011, ale jedno je jisté už nyní: Národnímu divadlu se naskytla šance, která může výrazně proměnit jeho obraz v očích široké divácké veřejnosti.

Dramaturgický plán na příští sezonu slibuje kromě nutné klasiky (Zkrocení zlé ženy v ND a Racka ve Stavovském divadle) také inscenaci textu Nicka Whitbyho a Ernsta Lubitsche Být či nebýt v režii mladého Daniela Špinara a na NS uvede Ivan Rajmont Sartrovy Špinavé ruce.

Je-li otázkou, pro jaké diváky bude NS přitažlivá, je také zatím otazníkem, pro jaké umělce. Konkurenčními stagionami pro ně mohou být už zavedené Divadlo Archa, La Fabrika nebo MeetFactory.

Michal Dočekal v lednové anketě uvedl, že Nová scéna je v kameni a skle zhmotněný sen o ‚Boudě‘. Sen, ve kterém se budou uvádět hry úderné jako šutr, ale i průzračné jako sklíčko. Sny mohou být krásné i tíživé, hlavní je, že na Nové scéně máme možnost je uskutečňovat. Přes všechny pochybnosti je nepopiratelnou skutečností, že doposavad hluché místo Národní třídy nyní začíná ožívat. Je-li historická budova Národního divadla zlatou kapličkou, je Nová scéna skleněným hradem – kéž se ho divadelníkům podaří dobýt.