Obyvatelé spálené země?
Kniha Lukáše Jiřičky Dobyvatelé akustických scén je výsledkem několikaletého soustavného zájmu autora o tvorbu čtyř významných tvůrců (Heinera Goebbelse, Olgy Neuwirth, Andrease Ammera a Helmuta Oehringa) pohybujících se v hraničních oblastech mezi hudbou, divadlem a tvorbou pro rozhlas (radioart, hörspiel).
Vznikla jako disertační práce na AMU, jejíž nakladatelství ji posléze připravilo k vydání. Podobně jako starší publikaci Théâtre musical: Divadlo poutané hudbou (2010) Jiřího Adámka. Tu nezmiňuji náhodou: obě knihy se zabývají – byť každá z jiné perspektivy – tímtéž: soudobými experimentálními formami hudebního divadla; místy se tedy celkem nevyhnutelně i překrývají (oba autoři například věnují poměrně hodně prostoru H. Goebbelsovi, oba zmiňují průkopnickou práci E. F. Buriana a podobně), především se ale výborně doplňují, ba jsou si příbuzné po formální stránce i osobním zaujetím pro téma.
Co se strukturace textu týče, Jiřička si je vědom jisté formální rozvolněnosti své knihy: hned v úvodu se vymezuje proti případné kritice tím, že jde o soubor kratších studií a analýz představujících sondy do daného materiálu. Vzhledem k „tekutosti“ tématu to není špatná volba. Navíc Jiřička postupuje při výkladu víceméně chronologicky, přičemž se snaží u každého ze čtyř vybraných autorů nastínit oblouk jejich uměleckého vývoje. Jedinou zásadní nevýhodu tohoto přístupu lze spatřit v občasné informační nadbytečnosti textu; to může být ale vnímáno i jako důsledek důkladného, „krouživého“ opracovávání tématu s návratnými motivy a klíčovými slovy. Ne zcela obvyklé, ale ve výsledku rozhodně obohacující je pak rozhodnutí „nastavit“ knihu i autorovými rozhovory s těmito tvůrci. Tato interview byla předtím publikována v časopise HIS VOICE, je tedy užitečné mít je nyní k dispozici takto pěkně pohromadě.
Jako jisté omezení by mohla působit i zřejmá preference německy mluvící kulturní sféry; toho si je autor též vědom, ale dle jeho názoru vybraní tvůrci pokrývají značnou a charakteristickou část hudebně-divadelního a hudebně-dramatického univerza v jeho sofistikované podobě a navíc se v knize objevují i kratší, ale hutné pasáže o příbuzných umělcích z jiných okruhů (R. Ashley, G. Aperghis, J. Cage…). Celoevropský, respektive celosvětový soudobý kontext tedy není rozhodně opomenut, stejně jako souvislosti historické. Cenné je vyzdvižení průkopnické osobnosti E. F. Buriana, především jeho práce s voice-bandem, a to i přesto, že na zahraniční vývoj experimentálního hudebního divadla neměl prakticky žádný vliv a dodnes zůstává ve světě spíše přehlížen.
Jiřičkovi zjevně záleží na tom, aby nebyly jím analyzované tvůrčí aktivity – díky kombinaci různých médií – povrchně považovány za pokračovatele wagnerovského gesamtkunstwerku: Oproti Wagnerově opeře, která měla vyvolat dojem hypertrofované iluze a jejíž složky se měly… prolnout a vzájemně umocnit, Bertolt Brecht nabízí rozdělení jevištních složek, surovou scénografii a přiznanou divadelnost. Operu považuje Jiřička za – právě Wagnerem – již dovršený žánr a trvá na rozlišování soudobých projevů hudebního divadla a opery, i když připouští, že se dodnes jedná o obousměrný pohyb či výměnu mezi těmito dvěma disciplínami s mnoha díly na velmi nejistých a leckdy až zcela nezřetelných hranicích. Jako jedno z možných vymezení nabízí, že zatímco opera vyrůstá nejprve z libreta a ducha hudby a následně připojuje potřebné divadlo, díla hudebního divadla od samého počátku operují se všemi disciplínami… – přičemž ovšem výsledné jevištní tvary mohou být velmi podobné.
I když publikace splňuje parametry vědeckého textu, vychází autor ze subjektivních východisek. Je sympatické (a jistě ne samozřejmé!), že čerpá z vlastních bezprostředních diváckých zážitků osobně navštívených zahraničních inscenací a instalací. Úspěšně se tak brání obvyklé opatrnické „vysušenosti“ odborného textu. Jeho hodnotová pozice je přitom čitelná, a čtenářovi je tak umožněno si při četbě polemicky ujasňovat (a přehodnocovat) pozici vlastní. Jiřička upřednostňuje osobnosti schopné pohybovat se nejen mezi různými obory umělecké činnosti, ale též propojující akademickou sféru a její často zkostnatělé, leč profesionální zázemí, jež poskytují instituce (školy, divadla, koncertní síně, státní rozhlas) s oblastmi dynamičtějšími, leč méně stabilními (experimentální divadelní a hudební scéna, free-improvisation, popkultura, rockový underground…).
Pro všechny sledované tvůrce je příznačné rozrušování obvyklých kontextů, vtahování neobvyklého až tabuizovaného materiálu do umělecké sféry, obnažování procesu tvorby, odpsychologizování až dehumanizace (zvláště v případě tzv. postspektakulárních inscenací, tedy divadla bez herců, divadla objektů). Otázkou je, jestli tento model stavící často na negativní dramaturgii plné extrémů (ticho–hluk, vyprázdnění–přehlcení, soukromé–veřejné a podobně) není už dnes poněkud únavný a nepřekvapivý. Symptomatické je u všech těchto skladatelů naprosté „vymazání“ toho, co se obvykle chápe jako základ veškerého hudebního divadla – tedy zpěvu (a zvláště školeného „operního“ projevu), protože ten automaticky funguje coby příliš konzervativní; maximálně je možné jej použít parodicky, jako citát stylu. Avantgarda tak popírá svou roli „předvoje“, protože další vývoj tímto směrem je už těžko představitelný; spíše jde o poslední jednotky poražené armády, jež proměňuje krajinu ve spálenou zemi. Ale kdoví – třeba z toho popela něco nového (nově starého?) a živého zase povstane.
Tak či onak přináší Jiřičkova kniha do našeho kulturního prostředí cenné a podnětné informace.
Ondřej Kyas
Lukáš Jiřička: Dobyvatelé akustických scén. Od radioartu k hudebnímu divadlu (Goebbels, Neuwirth, Ammer, Oehring). Nakladatelství AMU, Praha, 2015. 416 stran.
Komentáře k článku: Obyvatelé spálené země?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
