Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Dokořán pro hudební divadlo (No. 1): Den první

Festival Dokořán se rozpřáhl do délky, začalo se v pátek 7. června a skončí se 12. června besedou u Kulatého stolu. Užitečné rokování má kořeny v Brně v osmdesátých letech, stejně jako celá přehlídka muzikálového a úplně původně i operetního divadla ještě z časů zdejšího operetního souboru v Národním divadle. Posléze festival pod současným názvem Dokořán začal organizovat Stanislav Moša, několikaletou vynucenou přestávku způsobilo velikášské nanicovaté produkování festivalu Divadelní svět Brno, které nyní v nové podobě nepřekáží v návratu jediné muzikálové přehlídky u nás. Kde jinde než v Městském divadle v Brně by se ostatně měla konat, po resuscitaci letos podruhé.

Zahájila domácí Klapzubova jedenáctka, kterou podle známého románu Eduarda Basse napsali Petr Štěpán, Stanislav Slovák a Jan Šotkovský s hudbou Jiřího Levíčka. Typická “domovinka” využívající možností souboru a obohacující repertoárovou nabídku o milé retro. Jiný důvod, proč právě teď v Brně hrát fotbalovou pohádku, jak zní podtitul i zřejmě nejvýstižnější označení žánru produkce, jsem nepostřehl. Myslím, že ani tvůrci sami větší ambice neměli, což se projevilo v jisté upovídanosti a rozvleklosti, vždycky neklamném znaku, že se přesně neví, o čem mluvit. Jan Šotkovský promine, ale dělat spoludramaturga (s Miroslavem Ondrou) vlastnímu spolutextu není dobrá pozice. Přehrávají se hlavně situace příběhu, vypráví se popisně osudy amatérského rodinného klubu, který se střetne s profesionalizací, tedy něco myslím nejen neaktuálního, ale skoro z jiné planety. A to podle mého nejpodstatnější, kvůli čemu Bassův román zůstává dobrou humoristickou literaturou, tedy osobitý literární styl v popisech zápasů, například, zůstalo ladem. Písničky, kostýmy i scéna evokují staré dobré časy, jako už tolik muzikálů, lidé rádi příjemně vzpomínají na příjemné věci, které s odstupem času zůstanou v paměti, když se to nepříjemné z mysli vytěsní. Herci samozřejmě přesní, překvapilo mě, že s jednou malou výjimkou nejsou role alternované. A že jich je! V alternaci by bylo ovšem zapotřebí herců jednou tolik, možná také dobrý důvod, proč se nealternovalo. Činoherní scéna plná, lidé se bavili, všechno fungovalo, jak mělo. Dobrý začátek.

A to za pár okamžiků přišel skutečný zážitek, koncert Viva “lalala” republika, původně hlavní dárek Městského divadla k loňským oslavám stoletin našeho státu. Vlastně koncertní varianta Tančírny, která shrnula dějiny dvacátého století tanečními styly, tady se dějinami republiky prošlo populární hudbou. Dobrý výběr skladeb se samozřejmě držel spíše známých písniček, i když ono už se dnes těžko odhaduje, co z toho ti narození po sametu vlastně znají. Začalo se Madelon vítězů první světové války a Hašlerem, odbočilo k trampům, k V+W, k filmovým melodiím, k polce vítězů druhé války Škoda lásky, navázaly budovatelské pochody, hity padesátých let se scvrkly na filmové pohádky, pak Olympic, Semafor, filmové muzikály, protestsongy k okupaci 1968, seriály (Třicet případů majora Zemana a Nemocnice na kraji města) a přes Ivana Mládka se postupně došlo až k Četnickým humoreskám, které jsou v Městském divadla vlastně doma. Korunu koncertu nasadila Lucie Bergerová famózně podanou Modlitbou pro Martu. A věru jsem nečekal, že tu demonstračně-státotvornou náladu uzavřou hymny Kde domov můj a Nad Tatrou sa blýská. V době protibabišovských demonstrací to všechno dostalo politickou gradaci, jakkoli bylo zřejmé, že původně šlo o věcnou, i když s neoslavným a mě sympaticky trochu skeptickým názorem připravenou připomínku toho, co republika za sto let prožila. Všichni interpreti skvělí, nejvíc jsem ocenil pečlivou přípravu vlastně svébytné partitury pro velký orchestr, který pod taktovkou Dana Kalouska hraje jak z partesu. Možná si výtečný dirigent zasloužil uvést na ferman… No vůbec s výjimkou domácích inscenací se diváci, ani pozvaní kritikové, o hostujících souborech skoro nic nedozví a obsazení jejich inscenací se vůbec nevyvěšuje. Jako vloni. Návštěva slušná.

Večer skončil po doslova běhu z Hudební scény do Divadla Na Orlí (akce na sebe těsně navazují) představením pražského NoD v režii a konceptu Janka Lesáka a jeho kolektivu Měsíční sonáta č. 11. Do malého, sotva z třetiny obsazeného hlediště se valil scénický dým a z něho probleskovaly reflektory coby ohně rakety startující k prvnímu výsadku lidí na povrch Měsíce. Jistě pro lidstvo přelomový okamžik v červenci 1969 a je s podivem, že neinspiroval k záplavě uměleckých reflexí. Tři piloti (Martin Cikán, Láďa Karda, Jan Strýček) komunikují s řídícím střediskem NASA v Houstnu (Lumíra Přichystalová) přesně dle záznamů tehdejší zaznamenané komunikace v logice zvláštní skladby Ivo Sedláčka, sestávající především z různých kosmických a technických zvuků a šumů. První kroky kosmonautů po měsíčním povrchu se jednoduše scénicky demonstrují a zazní živě na klavír jemné preludium Beethovenovy Mondscheinsonate cis mol, která postupně přeroste v jakousi apoteózu toho, co dokonalé lidstvo čeká. Tedy pokud se toho dožije, dodává cynik. Působivý závěr prvního dne.

A první nejistota, zda tohle ještě patří do přehlídky muzikálového divadla, a tím potvrzení, že jejím tvůrcům nejde o muzikál v běžném slova smyslu, ale o hudební divadlo. To je takové, které je strukturálně závislé na hudební kompozici a vyjadřuje se především hudbou. Tedy podle mého. Odtud hned druhá nejistota, jestli zrovna tato sympatická produkce definici vyhovuje. Nakonec nejspíš ano.

Před koncertem se na jevišti Hudební scény předávaly už počtvrté Ceny magazínu Musical-opereta. Poprvé o ní nerozhodovali v anketě diváci, ale tucet kritiků. Šéfredaktor Vítězslav Sladký spolu s kolegou Peterem Stoličným a Janou Musilovou předali cenu za nejlepší inscenaci roku 2018, jíž se stal muzikál Představ si…, cenu pro nejoblíbenějšího herce převzal Tomáš Vaněk a pro nejoblíbenější herečku Viktória Matušovová. S výjimkou Tomáše Vaňka Samé Brno!  A to byl ještě vyhlášen “Bardem hudebního divadla” Ladislav Kolář. Cenu s díky přijal a prohlásil, že se bardem ještě necítí.

Městské divadlo Brno – Eduard Bass, Jiří Levíček, Stanislav Slovák, Jan Šotkovský, Petr Štěpán: Klapzubova jedenáctka. Fotbalová pohádka. Texty písní Petr Štěpán a Jan Šotkovský, režie Stanislav Slovák, hudební nastudování a dirigent Martin Procházka, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Andrea Kučerová a Adéla Kučerová. Premiéra na Činoherní scéně 15. prosince 2018.

Městské divadlo Brno – Igor Ondříček, Vojtěch Blahuta: Viva “lalala” republika. Hity českých dějin. Režie Igor Ondříček, dramaturgie Ivan Rössler, Dan Kalousek, Daniel Kyzlink, hudební aranžmá D. Kyzlink, J. Levíček, R. Mlynář, F. Štěrbák, D. Svoboda, P. Mlynář, P. Jirák, dirigent Dan Kalousek, kostýmy Lenka Černá. Premiéra 27. října 2018 na Hudební scéně.

NoD Praha v Divadle Na Orlí: Janek Lesák & kol.: Měsíční sonáta č. 11. Koncept a režie Janek Lesák, hudba Ivo Sedláček, scéna Mikoláš Zika, dramaturgie Natálie Preslová, light design Lukáš Jíra a Daniel Kozlík, sound design Vojtěch Drobek Krátký. Premiéra 15. února 2018.

• Autor: Josef Herman
• Publikováno: 10. června 2019

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dokořán pro hudební divadlo (No. 1): Den první

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ