Divadelní noviny > Názory – Glosy
Dokud hřeje slovní hříčka…
Ponouknutý Divadelními novinami, abych při novém roce poslal českému divadlu zhruba 18 milostných smsek (jak lze poeticky opsat kýžené optimistické poselství o 3000 znacích), začal jsem v duchu splétat tirádu za velkou činohru, následovanou obranou inscenování české klasiky… Kde jinde než na stránkách novin, ve kterých se ještě na podzim diskutovalo o tom, zda je čeština vůbec vhodným jazykem pro napsání divadelní hry – jako by k nám Shakespeare či Schimmelpfennig promlouvali z českých jevišť inuitštinou…
Psal jsem si v hemisférách, že stav velké činohry (jehož jsem spolupachatelem) a její kritické reflexe jsou vlastně spojité nádoby; vždyť i zkratka tohoto periodika jako by byla zrcadlově obrácenou zkratkou naší první scény: DN–ND. Že kdybychom divákům a kritikům předkládali průkaznější divadlo herců a dramatu – jak jsem jím byl naposledy fascinován na Steinově čtyřhodinovém Králi Learovi v Burgtheatru –, nemuseli bychom možná o činohře, potažmo ansámblovém divadle číst jako o „slepém rameni“ (samozřejmě že jde v prvé řadě o divadlo inscenace, určované režijním a výtvarným viděním – činohra, o níž tu mluvím, však tímto způsobem inscenuje to, co je dáno textem). Do luftu věšel jsem předpoklad, že bude-li v pořádku velká činohra (také ve smyslu oficiální kultury), budou tím jen umocněny divadelní alternativy.
Zrovna tak jsem ujišťoval mrznoucí krajinu, že divákům vždy třeba předkládat pouze to, o čem jsme sami bytostně přesvědčeni. S nadsázkou řečeno: bez ohledu na diváky, ale právě proto v jejich zájmu! Že jedině tak mohu pro věc získat své herce a následně herci diváky. Proto se mezi zlatými portály (na jevišti i v hledišti) utrápí ti, co nemají rádi zlaté portály. Ptal jsem se, kdy už se přestane šermovat slovíčkem „vizuál“ jako s něčím až dnes konstitutivním, jako by se kdy před tím na divadlo nedívalo (v nejkrajnějších případech se samozřejmě jedná o zaměňování scénografie za design).
Celkově vzato – nic dvakrát optimistického. Při mých devětadvaceti letech až podezřele neprogresivní smýšlení. Čím se tedy v Divadelkách vykázat? Ještě štěstí, že pod vánočním poselstvím prezidenta republiky (či jakého Rumburaka) problikla upoutávka na film Jak básníci neztrácejí naději, večerní program televize Nova. Až tato vtipná, ba takřka recesistická koincidence dýchla na mě jistou nadějí, třebaže mi ji dle toho, co mluví spatra a spatra se na nás také dívá, měla dávno vlít naše vláda. Hle, jaký inspirační zdroj! Ne, necítím se být básníkem, přesto do roku 2015 nakonec neumím vstoupit veseleji než několika loňskými rýmy:
Tajemství bryskních prstokladů
Ptáte se proč Paganini
Tolik baštil pangaminy?
Dík kvasnicím
Vlád’ stupnicím!
Erbenovská dealerka
Vezu kokain z Bogoty
Pro tebe, ty zlobo, ty!
Záletný profesor (na notu z Mrazíka)
Přednáší
Zanáší
Vše dobré v roce novéM!
Komentáře k článku: Dokud hřeje slovní hříčka…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
