Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Dokumentární tanec v divadle Ponec

    Jiří Bartovanec, český tanečník s africkými kořeny, který to dotáhl až do renomovaného berlínského souboru Sashy Waltz, představil v lednu 2010 svou profesní i soukromou cestu životem v televizním dokumentu Africké kořeny – české tančení. Dokument zachycoval i práci na nové choreografii, jejíž premiéra proběhla začátkem listopadu v divadle Ponec. Taneční sólo Aného je snahou o propojení dokumentárního filmu se současným tancem, nicméně nic nového, překvapivého, působivého či dokumentárního se do výsledku nepromítlo: vše podstatné zůstalo pouze na plátně.

    Vyprávěj!

    Dokument, promítaný na obrovský zadní prospekt jeviště divadla Ponec, zapůsobil lidsky a vřele skoro až něžně chlapeckým vyprávěním Jiřího Bartovance, jenž společně s dokumentaristy odhaluje divákům své předky, africké kořeny a lásku k tanci, skrz nějž se snaží dopátrat své identity. Film nelze chápat než jako součást inscenace, která se takto dělí na dva formálně odlišné, ale tematicky úzce spjaté akty. Filmový dokument je subjektivní výpovědí o životní zkušenosti a touze člověka, který se pokouší najít všechny kousky skládanky, jež by dala ucelený obraz jedné rodiny a společnosti, ze které vzešel.

    O afrických kořenech se ve filmu mluví, ale z africké atmosféry zazáří v taneční části jen barvy na obrovské sukni, se kterou tanečník pracuje více jako s rekvizitou, než jako s kostýmem. Černá krinolína je překryta kusy sešitých barevných svršků a připomíná tak pestrobarevné sukně afrických žen. Bartovanec se do těchto hadříků choulí, překrývá si jimi obličej, různě se do nich zamotává, až je nakonec odhodí a dále pracuje jen se samotnou krinolínou. Manipulace s obrovským kostýmem však nepřekvapuje žádnou výraznější tvůrčí invencí, dokonce ani ve chvíli, kdy jeden z cípů sukně přivine k sobě jako právě narozené dítě. Všechna gesta vypadají prvoplánově, technicky nepropracovaně a významově nedotaženě. Jelikož sukně překrývá spodní polovinu Bartovancova těla, může se tanečník soustředit pouze na výraznější pohyby trupu a rukou. Trhavé, mnohdy až nepříjemně působící záškuby rukou a prolamování zad koncentruje jen do malého množství nepravidelně se opakujících pohybů, které navíc prokládá delšími pauzami.

    V momentech, v nichž netančí (a je jich mnoho), předvádí Bartovanec minimalistické pohybové divadlo, jehož prostřednictvím představuje jednotlivé členy rodiny, které vnímá jako zásadní či něčím zajímavé. Aby bylo jasné, o koho se jedná, jsou na zadní prospekt promítány fotografie. Filmová projekce uzpůsobená pro taneční sólo je částečným sestřihem předchozího dokumentu v kombinaci s rodinnými fotografiemi. Projekce slouží jako pomocná berlička: Bartovanec se sice snaží o zachycení mnoha postav, mnoha charakterů, emocí a dojmů, ale nic z toho není v jeho tanci čitelné. Forma sama o sobě je vyprázdněná a Bartovancovo nadání pro expresivní pohyb je zatlačeno fádní choreografií. Ta postrádá ucelenější koncepci, alespoň jedno slučující či významotvorné gesto nebo smršť nenapodobitelných a neopakovatelných tanečních variací.

    Hra na tanec

    Stejně jako skleněné střepy, jimiž je posetá tanečníkova čepice, i nová choreografie Jiřího Bartovance vypadá roztříštěně. Navíc je místy až tradičně pantomimickým divadlem, rozmetána do všech koutů prázdné scény; koncentrace jednotlivých pohybových kreací do různých částí jeviště působí nekoordinovaně a zmateně. Kontury mezi jednotlivými pohyby se stírají – není jasné, co je pohybové divadlo, co je tanec, co pantomima a proč všechny tyto principy mísí bez ladu a skladu do jednoho tvaru.

    Bartovanec je možná výborný interpret, ale v choreografii svého autorského projektu Aného jako by šel proti všem pravidlům a zákonům, které taneční pohyb na jevišti a před zraky diváků opodstatňují a činí z něj estetický či duchovní zážitek.

    Divadlo Ponec – Aného. Choreografie Jiří Bartovanec, světla Martin Hauk, hudba zeitblom, kostýmy Jiří Bartovanec a Federico Polluci, video Virgis Puodziunas, dramaturgie Yoreme Waltz. Premiéra 1. listopadu 2010.


    Komentáře k článku: Dokumentární tanec v divadle Ponec

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,