Dolly a Polská v Řeznické
Koncem roku 1993 jsem se rozhodl ukončit spolupráci s Petrem Léblem a odejít z Divadla Na zábradlí. Neměl jsem před sebou nic, ale jak už to v životě bývá, když zavřete jedny dveře, brzy se vám otevřou jiné. Ve stejné době přišla nabídka na hostování v Divadle v Řeznické, kterou tehdy vedla Sabina Langerová, a rovnou v muzikálu. Role Kornelius Hackel. Hello, Dolly!
Hello, Dolly!, Divadlo v Řeznické 1993, Jitka Sedláčková, Jan Hrušínský, Alena Mihulová, Kamil Halbich FOTO ARCHIV HRUŠÍNSKÝCH
Brzy se ukázalo, že jde o tzv. muzikál do kapsy, jak se naší Dolly začalo říkat. Čtyřčlenný orchestr řízený kapelníkem Milanem Duškem sehraný jako švýcarské hodinky, osm milých kolegů herců, na které jsem se celé roky, co se Dolly v Řeznické hrála, vždycky těšil. Režisérem byl Ota Ševčík, scénografem Jan Dušek a pohybově s námi nevídaně zacvičila Jana Hanušová. Bylo to skvělé. Dolly se stala mimořádně úspěšným představením, diváci se doslova prali o lístky. Protože jsme byli každý z jiného divadla a těžko jsme hledali společné volné termíny, hráli jsme občas i tzv. noční představení, tj. když jsme dohráli ve svých divadlech, utíkali jsme do Řeznické, kde jsme hráli od 23 hodin do asi půl druhé ráno. Tahle noční představení bývala naprosto vynikající a měla nezaměnitelnou atmosféru. Jitka Sedláčková, Bára Hrzánová, Simona Vrbická v alternaci s Alenou Mihulovou, Vlasta Žehrová, Zdeněk Dušek, Kamil Halbich, Zdeněk David, já a Ruben. Bylo nám spolu na jevišti tak dobře, že jsme si vymysleli další představení, klasickou operetu Oskara Nedbala Polská krev. Hrál jsem a zpíval roli Popiela. Kromě Sedláčkové stejní tvůrci i obsazení plus Kateřina Macháčková, Radek Holub, Bob Klepl a Rosťa Čtvrtlík. Úspěch byl stejný jako v případě Dolly – a protože se pověst našich „operetních“ výkonů brzy rozkřikla, představení natočila do archivu Česká televize. Chtěli tehdy točit i Dolly, ale drahá autorská práva způsobila, že nakonec pořídili jen záznam volné Polské krve. Hereckému i muzikantskému obsazení těchto dvou inscenací se začalo říkat Ševčíkův seznam. Divadelním sukcesem a velkým zájmem diváků jsme zřejmě zpychli natolik, že jsme se rozhodli vytvořit další dílka. Muzikál a operetu už jsme měli, takže jsme neskromně sáhli po opeře a po ní měl následovat balet! Chtěli jsme uvést Bizetovu Carmen a hned poté Čajkovského Labutí jezero. Měl jsem tančit roli prince v přiléhavém trikotu. Já, který jsem na konzervatoři dělal reparát ze stepu, přestože jsem den před opravnou zkouškou ve vinárně u Golema v Maiselově ulici ztratil stepky – však víte, boty okované malými plíšky, aby to klapalo –, a uspěl jsem jen díky tomu, že jsem před komisí druhý den ráno stepoval v ponožkách, čímž se mi členy komise podařilo rozesmát. Bára Hrzánová měla být labuť Odetta a všichni ostatní v dalších slavných partech. V Carmen jsem měl hrát Josého, Bára Carmen. Jenže tou dobou byla Hrzánová natolik uchvácena Petrem Léblem, že se jí podařilo celý Ševčíkův seznam přesvědčit, aby se Carmen zkoušela Na zábradlí. To se zase nelíbilo mně, protože jsem tušil – a jak se později ukázalo, správně –, že naše umění napříč divadelními žánry snese jedině atypický prostor v Řeznické, zatímco na klasickém jevišti ztratí půvab a vyniknou všechny naše operní i baletní nedostatky, které v Řeznické mohly být považovány málem za přednost. Navíc se mi nechtělo zpátky k Léblovi, takže jsem z Carmen odešel a k Labutímu jezeru už jsme se potom nikdy nevrátili. Carmen se hrála krátce a ve srovnání s Dolly a Polskou krví už to zkrátka bylo jiné.
Děkuji za nabídku ohlédnutí v rodinném archivu Hrušínských, ve kterém je od konce 19. století více než tři a půl tisíce divadelních a filmových fotografií, z nichž většina na svůj příběh teprve čeká. Čtenářům i redakci Divadelních novin přeji šťastný rok 2025 a v něm vše dobré.
Pro Divadelní noviny Jan Hrušínský, principál Divadla Na Jezerce
Komentáře k článku: Dolly a Polská v Řeznické
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
