Divadelní noviny > Názory – Glosy
Doma nejsou prorokem
Před čtvrt stoletím jsme dělali pro Dramatické umění anketu mezi divadelníky, zda a čím je známo české divadlo v cizině. Zazněla jména Karla Čapka (a jeho robot z RUR – i když víme, že to vymyslel bratr Josef), Václava Havla či režiséra Otomara Krejči. Od té doby se přece jen leccos změnilo, a dnes už je povědomí mezi zahraničními divadelníky nejen vzpomínkou na dobu 60. let (kdy dle slov Petera Brooka sídlil v Praze divadelní Bůh). Snad každý z profesionálních souborů zakusil potlesk zahraničního publika, a to i ve velmi exotických destinacích. Běžnou se stala spolupráce zahraničních režisérů s českými soubory. Soubory alternativního typu praktikují pravidelně mezinárodní koprodukce (např. v rámci Visegrádské čtyřky) a fungují i stáže pro umělce v zahraničí. Právě stáž performerky Miřenky Čechové v USA v rámci Fulbrightova stipendia stála na počátku velkých úspěchů souborů, s nimiž je její práce spojena (Spitfire Company a Tantehorse). V době svého pobytu v USA předvedla Čechová svou sólovou performanci Hlas Anny Frankové, a to s takovým úspěchem, že jí bylo nabídnuto hostování ve washingtonském souboru Synetic Theatre Company. Za roli Šaška v Králi Learovi byla poté nominována na cenu Helen Hayes, udělovanou v oblasti alternativního divadla, za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli a společně se souborem získala cenu za nejlepší ansámblovou inscenaci. Hlas Anny Frankové jí v roce 2012 přinesl festivalovou cenu na Prague Fringe a poté také na Amsterdam Fringe. Rovněž její další projekt, (S)he is Nancy Joe, zaměřený na transgenderovou problematiku, se setkal s výrazným úspěchem. Hned na počátku získal ocenění Washington Post Best of 2012 in Contemporary Dance a nejnověji cenu Herald Angel Award v srdci alternativního divadla, na Edinburgh Fringe. Vítězné tažení Miřenky Čechové je mimořádné (v jejím projevu se snoubí dokonalé řemeslo, pohybová originalita i správně zvolené téma), ale, jak se ukazuje, není talentem osamoceným. Při hostování skupiny Tantehorse v USA, kde byl jejím partnerem mim Radim Vizváry (ten zatím získává nejrůznější ceny na pantomimických festivalech v Polsku a Německu), hráli několik představení ve Washingtonu před vyprodaným hledištěm a vysloužili si několik výjimečných kritik. Také ve Spitfire Company má Miřenka dobrou konkurentku, performerku Markétu Vacovskou, která za představení One Step Before the Fall letos rovněž bodovala v Edinburghu a získala pro soubor druhého „Anděla“. Podobně výrazný úspěch sklidila v Edinburghu Farma v jeskyni v roce 2006 za představení Sclavi (získali celkem tři různá ocenění). Dobře si vedli v rámci loňské České sezony také La Putyka a Skutři. Dokladem toho, že do světového divadelního dění máme co přinést i v oblasti repertoárového divadla, jsou úspěchy dnes už bývalého souboru brněnského Národního divadla – Reduty. Vedle hostování s Europeanou ve slovinském Mariboru či v Maďarsku byli letos v létě pozváni na Salzburský festival. Zde odehráli pět představení Nenápadného půvabu buržoazie (Buržoazie) v rámci soutěžní sekce Young Directors project. Dočkali se nejen opakovaně zaplněného hlediště, ale i velice zasvěcených, překvapivých kritik. Jak se tedy zdá, české divadlo není zdaleka v takovém útlumu, jak by mohlo vyplynout z komentářů kritiky. Nicméně, v našich krajích nemají výše uvedení umělci zdaleka takový věhlas (včetně diváckého zájmu) jako v cizině. Je ale dobrou zprávou, že se o nás v zahraničí ví. Tak jen houšť a větší kapky!
Komentáře k článku: Doma nejsou prorokem
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
