Domácí masakr motorovu pilou
Dodnes se u nás uvádí letitá tragikomedie Vajíčko belgického dramatika Féliciena Marceaua. Jejím protagonistou je úředníček Emil Magis, který diváka provádí svým docela obyčejným životem. Dělá docela obyčejné věci, občas provede něco tak trochu amorálního, aby dosáhl svého, a skončí u úkladné vraždy. A až do konce se mu daří vyvolat dojem, že takhle by se přece zachoval každý! Něco podobného se možná snaží říct i současná komedie Řemeslníci dánské autorky Line Knutzonové, kterou v české premiéře uvedlo pražské Švandovo divadlo. Jejími hrdiny jsou Manfred a Alice, docela obyčejní manželé, kteří chtějí docela obyčejný dům. Jenže z načerno najatých řemeslníků z Východu se vyklubou fušeři, stavba se táhne, další a další peníze mizí a navzdory všem slibům proces nebere konce. A tak milí manželé v zoufalství řemeslníky jednoho po druhém sprovodí ze světa…
Marek Pospíchal, Klára Cibulková, Robert Jašków a Zuzana Onufráková v inscenaci Řemeslníci FOTO ALŽBĚTA JUNGROVÁ
Takových lehce cynických komedií s vraždícími hrdiny bylo napsáno nespočet (Vajíčkem zdaleka nepočínaje a Řemeslníky docela určitě nekonče) – společné jim bývá to, že po vraždě nepřichází trest, naopak: hrdiny čeká happy end. Jenže zatímco Vajíčko a podobné hry odhalují cosi cynického v nás, u Řemeslníků se snaha o přesah míjí účinkem: hra vypráví prostě o tom, jak banda neschopných padouchů dostane co proto. Divákovi jde vysloveně po srsti: v první polovině donekonečna rozehrává, jak jsou řemeslníci nešikovní, ale vychytralí a drzí (což soudě dle odposlechnutých hovorů ve foyer jen potvrzuje zkušenost řady diváků), a od přestávky je nechává dosti brutálním způsobem likvidovat (což divák uvítá: dejte jim co proto!). A pro jistotu ještě trochu zahraje na stereotypně xenofobní notu: ona neschopná banda je tvořena „ilegály“ z Východu, zatímco kdyby si hrdinové byli hned na začátku najali pořádné, spolehlivé Němce, měli by dům už dávno hotový.
Jistě: není nutné brát to všechno zase tak vážně. Podle doprovodných textů v programu (rozhovoru s autorkou a komentáře překladatele Františka Fröhlicha) se ovšem Knutzonová sama nechce brát zcela nevážně; tématem textu má být nebývalý vzmach dánské střední třídy v době před nástupem ekonomické krize a s tím spojené bezuzdné utrácení. Jenže málo platné: neměl jsem sice možnost seznámit se s textem hry, ale přinejmenším v Hrbkově pražské inscenaci se toto téma odsouvá na okraj do nepatrné vedlejší linie rodinných přátel, kteří bez rozmyslu nakupují a zase prodávají nejrůznější nepraktické nemovitosti, ovšem tím, co skutečně divákovi utkví v mysli, je ono „zasloužené vytrestání“.
Dramaturgickou volbu divadla je snadné pochopit. Jde o svým způsobem nesmírně populistickou komedii – a její inscenace je divácky vstřícná a na žádné vysoké umění si nehraje. Bytelná patrová scéna Petra Masopusta s několikerými dveřmi a komplikovaným schodištěm i realistické kostýmy Kataríny Hollé by se stejně dobře uplatnily v televizním sitcomu. Hraje se se skutečnými pilami, z rozvodové skříně srší jiskry, montuje se sádrokarton – stačilo by rozmístit pár kamer a je z toho prime-timeový hit pro komerční televizi jako stvořený. Z tohoto pohledu tu máme skutečně solidní inscenaci.
Totéž lze říct i o herectví: švandovský ansámbl pod Hrbkovým vedením vytváří rozličné typy řemeslníků na jedné straně a maloměšťáků na straně druhé (potěší zejména Robert Jašków coby permanentně lelkující elektrikář, Petra Hřebíčková v roli programově flegmatické kamarádky Markéty nebo hostující Daniela Bakerová jako snobská matinka) a s obdivuhodnou obětavostí se herci též vrhají do všech kaskadérských vylomenin, které po nich autorka s režisérem vyžadují (pád ze schodů, končící smrtí, působí v provedení Zuzany Onufrákové skutečně zlověstně). Švandovo divadlo tedy získalo atraktivní komediální novinku, která mu pomůže plnit kasu – náročnější divák se do něj může s klidným svědomím vypravit někdy jindy.
Švandovo divadlo Praha – Line Knutzonová: Řemeslníci. Překlad František Fröhlich. Režie Daniel Hrbek, dramaturgie Martina Kinská, scéna Petr Masopust, kostýmy Katarína Hollá. Premiéra 10. prosince 2011. (Psáno z reprízy 27. prosince 2011.)
Komentáře k článku: Domácí masakr motorovu pilou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Martin J. Švejda
Pane Zahálko,
napsat: „neměl jsem sice možnost seznámit se s textem hry“ je, zdá se mi, pěkný alibismus. Velmi pochybuji, že by Vám Švandovo divadlo nebo agentura, zastupující autorku nebyla ochotna text před premiérou zapůjčit.
25.01.2012 (9.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Asi máte pravdu – nechtělo se mi, popravdě, nikoho mezi svátky otravovat… Nic moc by se tím ale patrně nezměnilo: hádám, že text pro inscenaci nijak výrazně seškrtaný/upravený není a že pokud inscenátoři nějak podpořili odsun zmíněného tématu na okraj, bylo to spíš zdlouhavým rozehráváním jednotlivých řemeslnických etud. Jen jsem to ale konstatoval, nikoho jsem za to nechválil ani nehaněl, nechtěl hledat „viníka“. Proto jsem necítil ani potřebu se po textu nějak složitě shánět; možná jsem o něm měl spíš pomlčet úplně.
26.01.2012 (12.21), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
No jo, „hádáte“… V tom je právě ten problém.
Ale máte pravdu – měl jste spíš o celé věci taktně pomlčet. Kolik je dnes u nás kritiků, kteří se na recenzi připravují tím, že si přečtou text (či obecně předlohu) k inscenaci…
26.01.2012 (13.48), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
V komentáři snad hádat můžu – v recenzi jsem se ničeho takového samozřejmě nedopustil.
A připravit se na recenzi čtením textu je jen jedna z možností přístupu, to jistě víme oba. Měl jsem (a stále mám) dojem, že v případě konvenční inscenace komediální novinky není žádoucí hodnotit, jaké inovace a vymyšlenosti tvůrci oproti předloze provedli, nýbrž zachytit, co výsledné dílo řekne a jak působí. Nemám ale, přiznám se, v téhle věci jednotný postup: dle uvážení někdy texty sháním a čtu, někdy mě prostě zajímá, co je vidět na jevišti.
26.01.2012 (14.08), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Ano,
ve středu zájmu by měla stát inscenace jako taková, ale jakmile se chcete vyjadřovat pouze k textu, nezbývá Vám nic jiného, než si text přečíst. A vy se k textu jako takovému vyjadřujete! Pokud ne, měl jste ve své recenzi formulovat úplně jinak (a obávám se dost krkolomně).
26.01.2012 (15.12), , Trvalý odkaz komentáře,
Michal Zahálka
Máte pravdu, mea culpa. Nějak jsem podlehl dojmu, že se mi podařilo text „přečíst“ z inscenace, což je samozřejmě hloupé.
Vlastně by se první část mé recenze měla vztahovat k tomu, jak text působí vyznívá skrz jeho provedení ve Švandově divadle. Snad je tedy aspoň dobře, že jsem se k neznalosti textu jako takového přiznal…
No nic, chybami se učím a nemám problém si to přiznat – děkuju.
26.01.2012 (15.38), , Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda
Už tím, že nemáte problém si chybu přiznat, máte napůl vyhráno 🙂
26.01.2012 (16.47), , Trvalý odkaz komentáře,