Don Juan bez vášně
Co je za boomem uvádění Molièrova Dona Juana na českých jevištích? Samozřejmě každá inscenace chce akcentovat téma, které podle mínění tvůrců silně rezonuje právě s dnešním hledištěm. Na první pohled je to u Dona Juana jasné. Lidí, kteří si s morálkou nelámou hlavu nebo nastavují společnosti pokryteckou tvář, přece sami známe hodně. Ale tak přímočaré to s Molièrem není. V Českých Budějovicích navíc vsadili na hodně riskantní nápad, když se rozhodli uvěřit především síle Molièrova slova a vrátili vizuálně text do doby jeho vzniku.
Tomáš Drápela na začátku vstupuje na scénu jako herec, který je sborem dívek oblékán do kostýmu Juana… FOTO PETR NEUBERT
Malovaný prospekt, který se jen minimálně proměňuje (nejvýrazněji ve scénách s komturovou sochou znázorněnou zde naddimenzovanou dlaní), zdobné barokní kostýmy a molitanová podlaha symbolizující nepevnou písčitou pláž. Z tohoto rámce se vymyká jen začátek, kdy přichází na scénu představitel titulní role Tomáš Drápela v civilu. Vstupuje sem jako herec, který je pak sborem dívek oblékán do kostýmu Juana, a stává se tak touto postavou. Dívky ho provázejí celou inscenací, aby ve svých zlatavých plavečkách byly jeho fanynkami, oběťmi i Erinyemi. Nejvíce však připomínají současné mažoretky. Dodávají sem také erotickou rovinu (scéna na pláži s rudými míči), protože o svedených a sváděných ženách se zde především mluví, ve hře se vlastně setkáváme jen se třemi z nich. Všechny postavy také hrají bez bot, což má zřejmě nějaký význam – pokud to neznamená, že se jen nemohou bořit v písku (molitanu). V inscenaci se používá stroboskop ve chvíli, kdy se blíží Juanův pád, ale jen tak napolo, rej figur je docela decentní.
Režisér Thomas Zielinski neporušuje barokní úzus ani v tom, jak vede herce – zvláště v první polovině neudržují téměř žádný vzájemný kontakt, své repliky adresují přímo do publika. Bohužel jejich výkony tak dostávají monologický charakter a často působí jako pouhá kultivovaná reprodukce textu. O postavách a jejich vztazích se nedozvíme téměř nic, ještě méně pak o tom, proč bychom se měli právě tímto textem zabývat.
Drápelův Juan vypadá jako sebevzhlíživý mluvka, jehož dobývání žen je vlastně jen taková – pravda, cynická – zábava. Chybí mu skutečná vášeň pro milostná dobrodružství, naprostá bezohlednost a citová krutost, skoro neměnný usměvavý škleb na tváři herce nic z toho vyjádřit nestačí. Sganarel Tomáše Havlínka Juana provází na jeho cestě v roli typického sluhy, občas se mu povede vtípek, civilně zahraje závěr. Teresa Branna jako Elvíra v sošném přednesu mění jen barvu šatů, z bílé nevěsty se stává na konci černou. Venkovské scény mají obecně komický ráz, zvýrazněno je pouze „italské“ kostýmování (děje se na Sicílii).
Postavy Juanova otce a Elvířiných bratrů jsou konvenční, není jasné, jestli jsou pro ně proslovy o cti jen fráze, nebo skutečně reprezentují morální řád, který Juan porušuje. Pokud tedy tématem inscenace měla být i kritika pokrytectví, kterou si společnost sama žádá, zůstalo to jen na samotném Juanovi. Drápela je tady nejpřesvědčivější, také proto, že v druhé polovině se hraje mnohem kontaktněji než v té první. Přesto budějovický Don Juan asi může nejvíc zapůsobit jako estetický vjem, jako živě rezonující divadlo je i přes aktualizovaný překlad Vladimíra Mikeše ztracen v barokním šeru.
Jihočeské divadlo, České Budějovice – Molière: Don Juan. Překlad Vladimír Mikeš. Režie Thomas Zielinski, dramaturgie Olga Šubrtová, scéna a video Pavel Svoboda, kostýmy Jana Smetanová, hudba Ivan Acher, choreografie Sergej Škalikov. Premiéra 22. dubna 2017.
Komentáře k článku: Don Juan bez vášně
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
