Don’t worry… aneb Neser a
Be Pozzy! Jedna ze stylistických zásad kritiky praví: nenavazuj perexem (první odstavec hned pod titulkem, teď ho čteš) na titulek a tělem textu (další odstavce, zpravidla delší než perex, za chvíli, neboj) na perex. Mohli bychom uvažovat i o dalších zásadách: nebuď zbytečně hrubý, varuj se vulgarismů, buď konstruktivní a vůbec… Griceovy konverzační maximy jistě znáte. Poslední zásadou umělecké kritiky by mohlo být: napiš hned na úvod, co kritizuješ. Takže jen ve zkratce: uskupení Antonín Puchmajer D.S., inscenace Be Pozzy!
Takhle pozitivní umí kritici být. FOTO ARCHIV SOUBORU
Co ale kritika kritiky? Samozřejmě nic nového pod sluncem (žurnalismus). Ale co když si kritizovaná kritika sama ze sebe utahuje, svou kritikou pálí do vlastních řad (žurnalismus) a ostentativně dává najevo, že je pouhou ironizací (iritující snaha o předvedení znalostí cizích slov) neduhů uměleckého vyjadřování, které „běžná“ kritika tepe, do ní se opírá a ji popravenou vystavuje na hradbách dobrého vkusu pro výstrahu všem dalším potenciálním bláznům a výtržníkům, kteří by se snad chtěli podobného kýčaření také dopustit?
Pak asi nezbývá než pojmout kritiku výše řečené kritiky také jako sebeironizaci (iritující snaha no. 2), což v důsledku vede buď k tautologickému cirkusu, kde na čtenáře čeká pouze závrať a akutní nauzea (trapná přehlídka znalostí cizích slov pokračuje), nebo zhnuseně překlikne na jiný článek, kde se mu standardní formou sdělí, co je na tom kterém uměleckém díle dobré, a co nikoli. Tak tedy…
Tři pánové, známí pisálkové a divadelní kritici, Jakub Škorpil, Martin J. Švejda a Vladimír Mikulka, kteří léta letoucí máčí nitě (zavrženíhodný způsob jak se vyhnout žurnalismu „nenechá nit suchou“) divadelníků všeho druhu, náboženského vyznání, politické orientace a stravovacích návyků, se spřáhli (argot) se třemi dámami neobyčejných zjevů a ještě neobyčejnějších pěveckých schopností Zuzanou Vilímovou, Hanou Tillmanovou a Soniou Koutovou a čapkovsko-pejskovsko-kočičkovsky (nesmyslné hledání paralel) uklohnili (žurnalismus) kabaretní dort se zpěvy, politickou satirou, výkladovým slovníkem divadelní kritiky, reality show a prasečí maskou (laciný pokus o odlehčení výčtu vtipem).
Samotný (vědecká floskule) kabaret se skládá z mnoha pozoruhodných scének, které tu nebudu jmenovat, neboť by šlo o těžko akceptovatelný spoiler. Jsou však naprosto skvělé a zábavné (amatérismus). Sem tam to sice zaskřípe, ale které divadlo ne, že? Sem tam sice není jasné, co přesně se na jevišti odehrává, ale obyčejně takovou chvíli tvůrci sami vycítí a přispěchají na pomoc s nějakou milou, hudebně originální a textově nápaditou písničkou, kterou si skutečně může zazpívat celá rodina, vyšla-li by si taková na podobný kus.
Tento cimrmanovský (úporná snaha předvést znalosti), vodňansko-skoumalovský (úporná snaha no. 2) počin (slovník synonym, heslo inscenace) se dotýká samotného bytování divadla (úporná snaha no. 3 + filosofický slovník, heslo Heidegger). Na otázku, co že to vlastně znalci a kritici, případně i ti, co do divadla skutečně chodí, co že to vlastně od divadla očekávají, jaká je poptávka, tvůrci Be Pozzy! přesvědčivě odpovídají něčím tak ohromným a zajímavým (áá, pozor, finišujeme). Dokonce i předkládají zábavnou soutěž o hodnotné ceny, což se dnes už téměř nevidí. Nelze tedy než doporučit potenciálnímu divákovi, aby odhodil svou potenci, a na to skvělé, zábavné a sluníčkově krásné představení se zpěvy, tanci, vědomostní soutěží, pěknou scénou i pěknými herci vyrazil.
Alternativní konec: je to blbina, nechoďte na to.
Antonín Puchmajer D.S.: Be Pozzy. Texty písní a scénař Vladimír Mikulka a Martin J. Švejda, režie Vladimír Mikulka, hudba Sonia Koutová. Premiéra 24. března 2014 v Ryběnaruby.
Komentáře k článku: Don’t worry… aneb Neser a
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
