Divadelní noviny > Burza Kontext
Dopis (o) Honzovi Bornovi
Šestnáctého ledna jsem jel autem za prací okolo Národního muzea. Čekal jsem na světlech a pozoroval asi dvacetiletou krasavici. Skutečnou krasavici. Blondýnka s dlouhými vlasy, dvacet let maximálně, jemný šedý kabát. Hasila si to zkušeně na značných podpatcích. V ruce kytku zabalenou v papíru. Tvářila se, jako by šla z úspěšného randete. Ale proti ní už se blížil přiměřený typ úspěšného chlapíka středního věku. Šel přímo k ní a přiznávám, že tento její výběr mne zklamal. Byli už jen na krok k polibku, když v tom se minuli, ona udělala ještě ty tři kroky, co jí chyběly k Palachovu pomníku, rozbalila kytku a položila na chodník. A já si musel dávat pozor při řízení, protože mi výhled zakryly slzy.
Ten večer jsem se dozvěděl, že Honza Borna umřel. Byl jsem za něj rád, protože jeho tělo už nechtělo dál. Byl jsem smutný, ale šťastný, že jsme společně stačili dokončit poslední premiéru, Brechtovy Hovory na útěku, kterými absolvoval v Disku a toužil je udělat ještě jednou. Kruh se uzavřel.
Druhý den jsem se blížil k našemu Divadlu v Dlouhé. A před vchodem hořely svíčky a ležely kytky. To samé, co jsem zažil včera! Někdo vážil cestu, aby si sám určil místo, kde Honzu uctí. Zapálil první svíčku a další se přidali. Myslel jsem, že to se děje jen Havlům a tak, těm „opravdu velkým“. A teď jsem najednou pochopil, že Honza k nim pro spoustu lidí patřil. A přál jsem mu, že jistě některou kytku přinesla ta blonďatá krasavice ze včerejška. Nebo nějaká její ségra. A studenti. A lidi, které vůbec neznal. A jiná další krasavice, třeba zrzavá. A vozíčkář. A i třeba nějaká maminka s dítětem. Protože na jeho představení sama jako dítě chodila a teď na ně tahá i své děti.
Už je to týden a ty kytky a svíčky se tam stále objevují. To ti teda, Honzo, řeknu, že jsi musel být fakt frajer. Člověku ani nedojde, že žil vedle génia. Rozhodně vedle Genia smíchu. Tuhle cenu totiž dostal na pardubickém festivalu.
Když jsem chodíval za géniem domů, zavolal jsem, že jdu, a on odpověděl něco jako: Přijď ale přesně, jsem pořád doma. Vždycky vymyslel nějakou takovouhle blbost, abychom neztráceli život kecy bez humoru.
Otevřel jsem si sám, měl jsem klíč. Honza nezklamal. Seděl ve svém kolečkovém křesle jak náčelník Sedící býk, připásaný, protože to zrádné tělo už nedokázalo samo sedět, a tlemil se od ucha k uchu. Měl rád, když jsem jel z nějakého natáčení, protože to jsem mu z keťasu vždycky vzal něco dobrého k jídlu. To pak volal: Já to tušil, že jsou ty seriály k něčemu dobré.
Nikdy si nestěžoval, přestože doma seděl celé dny. Převaloval si v hlavě plány a básně a koukal oknem ven, kde chodili lidi, ale on z nich viděl jen horní polovinu. To génia štvalo. Alespoň v případě žen, protože ty ho prý vždy nejvíce zajímaly od pasu dolů. V případě mužů se k tématu nevyjadřoval.
Vždy mne šokoval, když si mne poslal do knihovny pro knihu. Tedy do knihovny vedle v pokoji. Tam je knihovna přes celou zeď odleva doprava a od země do stropu. V ní knihy ve dvou řadách za sebou. Navigoval mne jako pilota bloudícího v mlze, jako Pavlíka z jeho geniální Malé vánoční povídky, když si hrál na letadlo. Druhá knihovna zleva, pátá police, asi uprostřed ve druhé řadě… Když tam kniha nebyla, zuřil, ptal se, jakou knihu tedy vidím. To jsem mu sdělil, načež se uklidnil a informoval mne, že nerozeznám levo od prava. Poté jsem knihu bez problémů našel. Dále mne informoval, že jsem vůl a že takhle toho spolu asi mnoho nedokážeme. Odpověděl jsem, že naděje umírá poslední, nicméně že je také vůl, když se volem nechává obsluhovat. On řekl, že jsem ale víc vůl, protože on má dvě vysoké školy. Pak jsem mu otevřeně řekl, že to je u divadla vcelku k ničemu, a navíc, že stejně neví nic o operetě. Tak jsme došli k závěru, že jsme dva volové, kteří vcelku ničemu nerozumí, mají zcela odlišné názory a prakticky v ničem se neshodnou. To nás uspokojilo a pustili jsme se do společné práce. A k vzájemnému úžasu dali dohromady několik inscenací. Řekl bych, že na dva voly docela slušných. Jeden vůl, ten, co byl génius, už má statečně zasloužený klid. A druhému volovi, tomu obyčejnému, se po tom prvním bude stýskat.
Tvůj Mirek Hanuš
Komentáře k článku: Dopis (o) Honzovi Bornovi
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
