Dopis Věry Ptáčkové o hradeckém festivalu
Milý pane Mikulko,
Tento festival byl pro mne jakýmsi způsobem přelomový. Chtěla jsem dokonce reagovat sama, bez pobídky z Vaší strany, ale: pomalu jsem se uklidňovala, nastala horka a tak jsem přestávala pociťovat nezbytnost té reakce.
Přelomový byl v tom smyslu, že jsem měla najednou pocit, že zažívám „zvrat kvantity v kvalitu“, že nastává jiná doba, které já už definitivně nerozumím, nebo lépe, s níž definitivně nesouhlasím, že stojím před generační propastí, kterou nejen nepřeskočím, ale vlastně ani nevím proč ta námaha. Jde o naše kmenové režiséry, o ty, kteří formovali už devadesátá léta, o Morávka a Pitínského, kteří ten obraz doby rámovali tehdy i dnes.
V Orlovně jsem viděla Lásky jedné plavovlásky, což bylo roztomilé, všichni, včetně účinkujících si to užívali, akorát to vymyslel Forman. Konci, tomu patetickému nástupu nové sovětské doby, jsem neporozuměla, Morávek žil jindy. O žádný patos v žádném smyslu tehdy nešlo, šlo o zmrtvění: bylo to jenom ubohé a my asi taky. Cirkus Havel jsem viděla v Praze: sralo mě, abych parafrázovala, ani ne „to všechno“ jako to představení. Jediné téma bylo špína a zmatek, jakož i u Vernisáže, tam to gradovalo. Ne manýrismus, ne jakýsi hysterický patos, který o mnohém vypovídal, jak jsme mohli Morávka vnímat ještě nedávno, ale upatlaná špína, uzené ryby na dosah diváka a bordel. Strach se dostat do blízkosti účinkujících, že ze mne smrad a fleky z šatiček nikdo nevyčistí. Totéž Vernisáž. To, co duchaplný Ivan Vyskočil v Hodokvasu ve Hbřbvích krásně popsal – tu báječnou scénografii (šicí stroj ponořovací, háčkovaný přehoz na šicím stroji, váza s umělými tulipány na vyšívané dečce na háčkovaném přehozu, atd.atd.)- tu metaforu vzal najednou někdo doslovně a nahňácal před nás odpadky všeho druhu včetně vycpaných pelichajících psů a chlebíčků (myslím je jedli). Z básnického obrazu se stal úporný popis. Nejhorší bylo, že to mělo úspěch, stejně jako Pitínský v Cikánech. Má vina, nezdálo se mi, že bych tu novelu měla před tím číst, abych pochopila. Nepochopila jsem nic než opět zmatek. I to je možná metafora, zároveň ale způsob výpovědi, propast, kterou nepřeskočím. Píšu to proto, že jsem zaznamenala na ulici i v Hadriánu nadšené reakce mladých.
Ale: obdivovala jsem Šťouračovu produkci Spettatori, kterou vytvořil se svými švýcarskými studenty (Scuola Teatro Dimitri): „taneční, klaunské a pohybové představení s živou – jejich vlastní – muzikou“. Všechno uměli a navíc nám způsobili zážitek rovný básni v próze. Ze svých kolegů jsem to viděla sama samojediná. Proč jsem se tak nadchla Drábkovou Nocí oživlých mrtvol? Dala mi naději. Lidstvo nevyhyne a novou Matkou se stane Barbora Škrlová a tak její jméno nevymizí (je to možná podobné výše uvedenému, ale nepoměrně vtipnější).
Krásné prázdniny
Komentáře k článku: Dopis Věry Ptáčkové o hradeckém festivalu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
