Dopis z Frankfurtu
Poslední říjnový víkend ve Frankfurtu pro mě začal jako všechny předešlé – procházkou u Mohanu se psem. Můj labrador vyháněl kachny z trávníku do vody. Popoběhl, zastavil se těsně před kachnou, ta vzlétla a přistála za hlasitého kejhání o pár metrů dál na hladině. Nikdy ho to nepřestane bavit a zdá se, že kachny to baví také. Krátce jsem se ohlédla a viděla, jak vylézaly z vody a zase si se stoickým klidem sedaly na trávník. Do příchodu dalšího psa si jistě moc nepohověly, ve Frankfurtu je jich mnoho – psů i kachen.
Pro mne je ranní procházka první a často poslední možností promyslet si, co a jak se ten den má, musí a nemusí dít. Tedy naplánovat program a přitom se porozhlédnout po protějším břehu. Vždy je na co koukat. V poslední době je objektem žádostivých pohledů – i mnohých fotoaparátů – stavba Evropské cetrální banky přímo naproti na severním břehu řeky. Obrovský a v těchto končinách zatím jediný budoucí mrakodrap roste před očima. Jeho poslední patra jsou olemovaná tlustým žlutým pásem, ochranou proti větru pro ty, co na stavbě venku pracují. Pro čumily i fotografy je výborným vodítkem – jako záložka v knize: hned vědí, kde se přestat dívat a mačkat spouště. Žlutý pás se od posledně vždy spolehlivě posunuje nahoru vzhledem k okolním budovám.
Pomalu se začala zvedat mlha a vypadalo to, že budeme mít další slunečný podzimní den. Okolo nás se mihly dva tmavé stíny. Než zmizely v dálce, krátce se zableskly reflexní body na patách jejich běžeckých bot. Úplně jsem zapomněla: Poslední neděli v říjnu se ve Frankfurtu běží maraton. To byli dva trénující Keňané, s největší pravděpodobností zítřejší vítězové.
Nedělní maraton vyhrál skutečně jeden z těch dvou letících keňských stínů. Nedělní noc byla dlouhá. A klidná. Jistě, všichni jsme mohli spát o hodinu déle, ale obyvatelé Frankfurtu a jeho okolí na tom byli ještě lépe než zbytek Německa. Dostali totiž dlouho vyžadovaný, vydemonstrovaný a vyprotestovaný zákaz nočních letů na frankfurtském letišti.
Když se před lety přes všeobecný odpor obyvatelstva rozhodlo o stavbě nové přistávací dráhy, slíbil tehdejší hesenský ministerský předseda Roland Koch: S uvedením nové přistávací dráhy do provozu vstoupí v platnost zákaz nočních letů. A najednou se to stalo a neuvěřitelné božské ticho se rozprostřelo nad frankfurtskou skyline.
Abyste si dovedli představit, o čem mluvím: Frekvence startů a přistání na místním letišti byla 83 letadel za hodinu, s novou přistávací dráhou je jich 126. Mnoho lidí tvrdí, že už to ani nevnímají a že si na to zvykli. Na něco takového si nelze zvyknout. Možná přes den a ve městě, kde je mnoho jiných zvuků a lomozu, ale v noci? Nemožné. Zapomněli jsme dávno na spaní při otevřeném okně, na večerní klidné posezení na zahradě.
To vše je teď možné – od 23.00 do 05.00. Škoda jen, že jsou už večery chladné na sezení venku. Ale alespoň můžeme zase spát při otevřeném okně. Skoro všichni. Až na šéfa Lufthansy Cargo, velká část nákladních letů totiž probíhala v noci. Správní soud v Lipsku má v březnu příštího roku rozhodnout, zda můžeme nadále klidně spát a možná i za vlahých jarních večerů sedět venku, povídat si a nemuset se vzájemně překřikovat..
Eva Novak
historička umění
Literární noviny
číslo 45/2011 vyšly 10. listopadu.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis z Frankfurtu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
