Dopis z Lisabonu
Před lety jsem četl francouzské vydání prózy brazilského spisovatele, kterého si velmi vážím, ctím a miluju. Jmenuje se João Guimarães Rosa. Překlad se mi zdál výborný, ale originál, který jsem konečně sehnal, je ještě lepší a silnější. Ostatně psát do Literárních novin o tomto autorovi, který také nebyl odměněn Nobelovou cenou, je snadnější, než informovat portugalské intelektuály. Guimarães Rosa je na českém literárním trhu jednak znám, jednak skvěle překládán Vlastou Dufkovou, která obdržela za jeden z převodů překladatelskou cenu právem krásy, přesnosti a slovesné imaginace.
Vraťme se k mému setkání s prózou, kterou nyní nazývám Můj strýc jaguár, je jednou z povídek autora Divočiny, která vyšla až po jeho smrti, a pro přesnost název sbírky próz je Estas Estórias (překlad ponechám na Vlastě Dufkové). Prózu jsem mírně proškrtal, zdramatizovala se sama o sobě, jemně jsem podchytil potenciál její nedobrovolné struktury divadelní a několik let jsem čekal. Na koho, na co? Na herce, který by se podobal tomu nostalgickému lovci jaguárů, fyzicky a psychicky, který by byl s to mluvit autorovým jazykem, to jest brazilsky, staroportugalsky, s výrazy černošskýmí a indiánskými, zejména v jazyce tupí, až jsem ho konečně našel. Před lety jsem už s ním pracoval, byl například mým králem Basíliem v Calderónově Život je sen. Na co jsem ještě čekal? Nečekal jsem už na nic. Nežádal jsem o státní podporu, nehledal jsem mecenáše v telefonním seznamu. Chtěl jsem podniknout toto dobrodružství proti všem zvykům čili bez peněz, bez divadla jako budovy. Produkce jako dar režiséra, herce, jedné sekretářky ve volných chvílích, s jedinou výjimkou: informoval jsem brazilské velvyslanectví o tom, co podnikáme, a tak nám vytiskli programy. První představení bude skoro za chvíli, a to na brazilské půdě velvyslanectví. Další dva měsíce se představení budou odehrávat v naprosto nekonvenční místnosti velkého knihkupectví Ler Devagar (Číst pomalu). Představení jsme rozvrhli na dva měsíce, což je riziko moje a mých spolupracovníků.
Tyto poslední dny šijeme pokrývky, rozvěšujeme závěsy, a ze dne na den tak vylepšujeme nedostatečnou akustiku. Pracujeme na titulu Můj strýc jaguár od 3. ledna a v podstatě to bude poprvé, kdy text uvidí prkna, jež znamenají svět, ostatně bez prken. Doposud byl text částečně vysílán jen v brazilském rozhlase a zkrácený a příliš vyčištěný v brazilské televizi. Ačkoliv můj herec má nahrávku doma, odmítl jsem ji vidět, alespoň do premiéry. Jsem panensky čistý.
Uvědomil jsem si, že vůbec nemluvím o hře: je to historka metamorfózy velkého samotáře, lovce jaguárů, který se zvolna proměňuje ve své oběti až do smrti, která na něj čeká v neviditelné osobě, o níž máme toliko hypotézu. Není to proměna Metamorfózy Kafky, onoho Řehoře, který se stal jednoho rána hmyzem, naopak, je to proměna přirozená někoho, kdo přestává mít styk s normálním životem až do konečného deliria, jímž je pravděpodobně nedobrovolná smrt. Je to jakési mysterium agónico, sága drsná, nénie věcná, elegie bez slzy, mýtus bez příkladnosti. Možná portrét vlkodlaka, který je naším alter ego.
František LISTOPAD
básník a spisovatel
žijící v Portugalsku
LtN číslo 43 vyšly 27. října
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis z Lisabonu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
