Dopis z Prahy
Potřeboval jsem se dostat na poštu, než zavřou. Neponechal jsem nic náhodě a zjistil si dokonce, kdy mi jede tramvaj. Mohl jsem také pěšky, je to pár stanic, musel bych ale vyrazit zbytečně dřív a hlavně jít podél hlučících, smrdících a vůbec nepříjemných aut. Od čeho mám také opencard?
Mezi nástupním ostrůvkem tramvaje a chodníkem svištělo jedno auto za druhým, mezera, kterou by se dalo přejít, na dohled žádná. Občan nižší kategorie používající socku je na této zastávce (Baterie, směr Petřiny) zcela odkázán na libovůli řidičů: není tu vyznačena zebra. Ale i kdyby se vyskytl řidič gentleman – dupnout v té koloně najednou na brzdu, to by nemuselo zůstat bez následků.
Moje tramvaj přijela a já na chodníku znervózněl. Dosažení pošty bylo pro mě čím dál víc otázkou bytí a nebytí. Vyhlédl jsem si první trochu větší mezeru před soptícím náklaďákem o výtlaku Titanicu a s napřaženou rukou vlétl do vozovky. To, co jsem následně odečetl z gest šoféra, nesvědčilo o empatii. Ovšem v okamžiku, kdy mi tramvaj před nosem zavřela dveře a rozjela se, jsem na nadávky myslím zvítězil já. Mít zbraň a být Střešovice v Americe, byl bych ten večer v televizi.
Takhle jsem v televizi viděl jen boj proti korupci a zavádění reforem. Zaujala mě až zpráva, že za poslední čtvrtletí byl zaznamenán neúnosný nárůst usmrcených chodců na přechodech. Uklidnilo mě, že to znepokojilo policii ČR a že chystá opatření k zavedení odstranění tohoto nárůstu, a to konkrétně zajištěním zkvalitnění prevence, informovanosti a kontrol.
Nejspíš k prvnímu první bude každý chodec povinně nosit přilbu, odrazová reflexní sklíčka na obou pažích, na zádech a na prsou. A průkaz chodce, do něhož budou zaznamenávány všechny přestupky a počet stržených bodů. Po dosažení dvaceti bodů bude průkaz chodci odebrán a jako takový bude mít zákaz vycházení. Než složí nové zkoušky, bude smět ven jen v autě.
Podle některých expertů se v příštích dvaceti letech ve vyspělém světě vyrovná počet aut počtu obyvatel. Od této chvíle se staneme trvale zmenšující se menšinou. Je naivní si myslet, že auta si toho nejsou vědoma. S výbavou, kterou jsme jim dali? GPS, computery, autodrivery… Na širokých informačních dálnicích a sociálních sítích už bezpochyby komunikují a je více než pravděpodobné, že agentura ABL, vlastnící nejvýkonnější odposlouchávací zařízení, disponuje už s utajovaným záznamem z jednoho z nově vybudovaných velkokapacitních vícepodlažních parkovišť.
– Tohle je, drazí mototovaryšči, další krok ke konečnému řešení! Stačí je nechat být!
– Potlesk, volání ze spodních pater: – Beton! Be-ton! Nafta, naf-ta!
– Nas bólše! Es kommt der Tag!
Volání: – Pryč s chodci! Stop stromům! Chodníkům! A cyklistům!
– Čí jsou už ulice? Náměstí a města? Lidská srdce a rozum?
– Na-še! Na-še!
– Z někdejšího vládce planety zbyl už jen ten zadek, který si v nás vozí!
– Oživení a smích v patrech. Dlouhotrvající ultrazvukový potlesk.
Jen člověk zabedněný si může myslet, že si moc vymýšlím…
Jiří Just
prozaik, scenárista, dramatik
Literární noviny
číslo 37/2011 vyšly 15. září.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis z Prahy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
