Dopis ze Stockholmu
Probudila jsem se a vykoukla z okna. Bylo 7.30 a Stockholm opět přikrývala šedivá peruť divokých hus, která od podzimu do jara často táhne přes Švédsko. Není poznat, zdali je ráno anebo večer. Člověk je zmatený a cítí se unavený celý den. Stačí ale jen jediný paprsek, který protrhne šedivou clonu, a je nádherně.
Sluníčka je tu málo, proto jeho každé pohlazení, obzvláště v této roční době, dodává síly za deset. Lidé mají chuť odhazovat péřové bundy a předstírají, že je léto. Ale letos ne. Letos je divná zima. Je teplo. Je skoro 10 stupňů. To bývá někdy i v létě. Je šedo a teplo. Vyrážím ven. Sotva otevřu dveře, bere mi dech prudký vítr. Švédskem se před pár dny prohnaly stovky divokých větrných koní a polámaly čtvrt milionu stromů. Bouře Berit se ještě nechce vzdát a svým pařátem občas prohrábne své panství.
Dojdu k metru, ale do práce jen tak nedorazím. Na modré trase je opět výluka, problémy s vagonem, který se zastavil mezi T-centralen a Kungsträgården. Metro, neboli tunnelbána, jak ji odborně nazývají krajané, jen tak nepojede. Místo toho budou připravené náhradní autobusy. Je tu moře lidí a zmatek. Na modré trase bydlí spousta přistěhovalců, kteří nerozumí dobře švédsky. Snažím se jedné zahalené mamince se dvěma dětmi vysvětlit, kudy na náhradní autobus, ale vidím, že otazníky v jejích očích nemizí. Myslím, že ani nepochopila, že metro nejezdí. Stále trvá na tom, že pojede dolů a počká, až se to vyřeší. Vzdávám to. Jdu raději kus pěšky a nastupuji na jinou trasu metra. Dorazím konečně do práce.
Občas kouknu z okna a snažím se rozpoznat, kolik je hodin. Podle světla to nelze. Jen podle hladu a podle toho, že kolegové z vedlejšího oddělení vždy všichni obědvají přesně ve dvanáct. Z jídelny je slyšet hlahol. Tak to bude dvanáct. Počkám, až dojedí, a pak tam vyrazím také. Výborně, už si dávají svou poobědní kávu, odklízejí své hrnce a talíře. Usmívají se a vyklízejí prostor. Také se usmívám a jdu si přihřát svou krabičku z domova.
Dneska mám lososa s květákovým pyré. Mňam. Sedím v naší malinkaté jídelničce, pozobávám lososa a zapíjím ho vodou. Na stole hoří první svíčka adventního věnce. Když po sobě uklízím, přichází kolegyně a nabízí mi ke kafi vánoční perníčky. Usměju se a chci odpovědět, že dějuju, ale… Kolegyně je rychlejší. Promiň, já zapomněla. Ty vlastně kafe nepiješ. Jak ty tady vůbec můžeš přežít bez kafe. Tohle já nepochopím.
Má pravdu, ve Švédsku jsem jako nekafař společensky zcela vyřízená. Tady se káva pije tak pětkrát denně: snídaně, svačina, poobědní káva a odpolední káva. Někdo si dokonce dává i večerní kávu. Švédi nechodí spolu na skleničku, ale na svačinku – fíku, jejíž naprosto nezbytnou součástí je káva.
Kouknu z okna. Venku už je černá kočka, která do tmy hladově svítí svým vánočním osvětlením. Je půl čtvrté. Sluníčko jsem dnes zahlédla jen na malý okamžik. Až večer půjdu domů, budu mít zase pocit, že se mi celý den jen zdál a budu zase přemýšlet, jestli jsem se teď právě probudila.
Petra Johansson
herečka
Literární noviny číslo 49/2011
vyšly 8. prosince 2011.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis ze Stockholmu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
