Dopis ze Zlína
Měl jsem zlý sen. Hodně blbý. Takový docela reálný, splnitelný. Možnosti, které by se mohly uskutečnit. Zlé sny jsou horší než zlá realita. Je fakt, že z blbého snu se člověk většinou probudí, ale blbý sen neovlivní. Jede v něm naplno a pořád až do konce. Hraje svoji roli, a nemůže ji změnit. Blbou realitu člověk většinou taky neovlivní ani nezmění, ale může se o to aspoň pokusit. Už jenom drobné činnosti běžného chodu mohou přinést pocit, že se něco mění, nebo dokonce daří. Hej hou.
To jsem si řekl ještě v posteli a vrhnul se na to. Vyplnil jsem sčítací lístky. Hned mi bylo líp. Zaplatil jsem přes internet pár plateb. Paráda. Už jenom samotný proces, ta úžasná operace s čísly mi přinesla jisté uspokojení. Platím, tedy jsem.
Slunko po ránu krásně svítilo, proto jsem se rozhodl, že se budu pokoušet měnit poměrně nepříznivou realitu dál. Setkal jsem se s poštovní doručovatelkou a pokusil se jí asi poosmé vysvětlit, že má do mé schrány vhazovat jen zásilky s mým jménem, protože Vojtěch bydlí ve vedlejším bloku, Alois ve vedlejší ulici a Jan má úplně jiné příjmení. Vypadalo to nadějně. Byl to další sukces toho krásného dne, který mě povzbudil.
Je fajn, že s většinou institucí a úřadů je možné komunikovat přes mail. Obnovil jsem tedy mailovou korespondenci s úřednicí z odboru, který spravuje komunální odpad. Nerozumíme si. Změnili jsme trvalé bydliště. Chtěl jsem zaplatit za odpad za celou rodinu, ale nejde to. Alespoň v tomhle městě práce a červených cihlových domků. Tento rok prý můžu zaplatit jen za sebe. Za zbytek rodiny můžu zaplatit až příští rok, a to platbu za tento rok a za rok příští. Je to hodně obtížná konverzace, ale píšu rád, takže píšu: Dobrý den, možná jsem úplný idiot, ale mohla byste mi, prosím, úplně obyčejně vysvětlit… Člověk se nemá vzdávat a ani nesmí. Zvlášť když svítí slunko. Odeslal jsem mail a pocítil náhlý a nevysvětlitelný závan euforie. Takže jsem jel dál.
Prodal jsem auto a zrušil povinné ručení. Pojišťovna vyplatila zbytek mého pojistného na jakýsi cizí neznámý účet. Zavolal jsem tam. Probojoval a promačkal jsem se bludištěm předvoleb, abych se dověděl, že nevědí, proč se to stalo a jak je to možné. Určitě mi to ale neudělali naschvál. To mě uklidnilo a potěšilo. Lidé jsou přece jen hodní a milí. Život je krásný. Dokonce krásnější než krásné sny.
Byl tak krásný a úspěšný den, až mě dokonce napadlo, že to zkusím taky s eony, se skřety z Budějovic, co se živí proudem a složenkama. Když jsem znovu prostudoval doklady a podklady, co mi poslali, pochopil jsem, že by to bylo zbytečné. Je přece logické, že když za rok zaplatím 1 200 korun zálohy za úplně prázdný, nepoužívaný byt, kde je spotřeba 0,000 MWh, musím něco doplatit. Jak by k tomu všichni ti eoni přišli? Možná jsem nečetl vysvětlivky drobným písmem, ale hlavně, že jsem to pochopil. Ihned jsem začal učit dceru inovované říkadlo: En ten týky, dva špalíky, eon skočil z elektriky. Bez kloboubu, boss. Zase utřem nos.
Zatím zašlo slunko. Dopoledne se rozplynulo v drobných nicotných úkonech. Vyčerpal jsem skoro celý svůj energetický potenciál na tento den. Ale je mi fajn. Fakt. Pokoušel jsem se měnit blbou realitu na trochu lepší. Mám dokonce pocit, že jsem udělal kus práce. Tož, a tak tu žiju. Pořád dál, znovu, dokola.
Zdeněk Zapletal,
plátce a spisovatel
Literární noviny číslo 15
vycházejí 14. dubna 2011.
www.literarky.cz
[email protected]
Komentáře k článku: Dopis ze Zlína
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
