Dopis ze Zlína
Když jsem vydal první dvě knihy, jeden recenzent je označil za předčasné memoáry. Částečně měl pravdu. Nevím, kde jsem vzal tenkrát přesvědčení, že můj život může někoho zajímat. Nevím, kde jsem vzal odvahu použít vlastní život jako předlohu. Jiný jsem ale neměl. Nic moc jsem o životě nevěděl, a přitom jsem chtěl psát pravdu. Přesvědčivou opravdovou pravdu.
Jsem už ve věku, kdy autoři memoáry běžně píší. Taky mě to občas napadne, ale nemám už tu odvahu ani přesvědčení. A nebudu se vymlouvat na dobu, která se změnila. Všecko se změnilo. Každý se změnil.
Celý život jsem psal texty se značnou mírou autobiografičnosti. Vždycky jsem se ale pečlivě vyhýbal době mezi patnáctým a sedmnáctým rokem. Styděl jsem se za ty roky. V té době jsem byl žákem vojenské školy Jana Žižky. Žižkovec. Být vojákem byla ostuda. Tenkrát jsem byl sportovec. Běžec. Z prvních tří měsíců jsem byl ve škole asi tak čtrnáct dní. Škola byla v Bratislavě, na břehu Dunaje, v objektu La Franconi. Nosil jsem uniformu, běhal, chodil do školy a představoval si, že to dělám s fyzikářkou, která mi zcela nepokrytě fandila. Až to bylo někdy trapné. Neuměl jsem z fyziky nic. Přesto jsem měl nejhůř za dvě. Při slohovkách na úplně blbá témata jsem se díval často z okna na remorkéry na Dunaji. Na druhý břeh, kde začínal jiný svět. Tam někde byl můj otec, který emigroval.
V druhém ročníku jsem se zranil a dlouho nemohl běhat. Začal jsem žít víc normálně. Franta Pelíšek mě naučil první akord na kytaru. Bylo to éčko. A pak hned áčko. S těmito dvěma akordy se dal zahrát tehdejší převzatý hit skupiny Prúdy, kde se zpívalo: Bábu malú mám, vraví nie, nie, nie, nie, nie… Založili jsme kapelu. Proč ne. Jako zpěvák, co zpíval ve školním sboru a absolvoval čtyři tak zvané výchovné koncerty s Moravskými učiteli, jsem se jasně pasoval na frontmana. Hráli jsme hity Olympicu. Dej mi na klín oči unavený, Želvu, Vzpomínku plíživou, věci od Bee Gees, Manfreda Manna a podobně. Po koncertu Beach Boys na Bratislavské lyře, kam jsme se nedostali, jsme čekali s kámošem, až muzikanti budou odjíždět. Al Jardin se mi podepsal na kožený lem vojenské čepice. Ty vole…
Už se mi nechtělo běhat. K tatrankám a kofole z Army jsem si koupil první cigára, Astry s filtrem. Pořád jsem snil o fyzikářce, ale zamiloval jsem se do Viery Štrbákové. Kvůli několika skoro nevinným pusám jsem jel vlakem šedesát kilometrů. Ale stálo to za to.
Jednou při noční službě jsem na jeden zátah přečetl Sbohem, armádo. Když jsem službu předával, použil jsem sice zaužívanou formuli: Během mé služby se nic zvláštního nestalo, ale nebyla to pravda. Erno mi otevřel další svět. S podobným nadšením jsem zkonzumoval Muchovo Studené slunce a za referát dostal podtrženou jedničku a snad si i vydobyl respekt u nesmlouvané češtinářky, která neměla ráda sportovce a které se říkalo Kira.
Tohle všechno jsem prožíval rok po okupaci v roce 68. Otec byl v emigraci. Zůstávat dál vojákem by byla ostuda. Matka mě vzala ze školy. Na vysvědčení jsem měl dvojku z chování. Opustil jsem bez dovolení posádku, svoje soudruhy. Jeden ten zelený ksicht mi řekl, že kdyby se to stalo za války, tak mě nechá zastřelit. Fakt.
Často přemýšlím, co by bylo, kdybych zůstal vojákem. Asi bych byl už ve výslužbě s tučnou penzí. Nebo bych se uchlastal jako politicky nespolehlivý s náčelníkem kdesi v zapadlé posádce. Možná jsem po převratu mohl udělat kariéru v NATO. Nakoupit nějaké transportéry nebo tryskáče nebo tak.
Rád vzpomínám. Rád se probírám možnostmi, které se neuskutečnily. Na ty memoáry ale nemám.
Zdeněk Zapletal,
bezmemoárový písař ze Zlína
Literární noviny č. 23
vyšly 9. června.
Komentáře k článku: Dopis ze Zlína
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
