Havlův hlas zní z basy
Divadlo v Dlouhé připomnělo výročí sametové revoluce prvním scénickým uvedením Dopisů Olze v režii tvůrčího dua SKUTR. Herci souboru se proměňují v tlumočníky dopisů Václava Havla z vězení z let 1979–1983: zpočátku to vypadá, že pánská část souboru bude Vašky a Vašíky a ta dámská Olgami, postupně se ale každý z nich alespoň na chvíli proměňuje v hlavního mluvčího, filosofujícího vězně. V takové chvíli atmosféra zintimní, rychlý sled promluv či sborová recitace ustanou a pozornost se soustředí převážně na něho.
Záleží už na každém herci, jak motivy konkrétního dopisu na jevišti rozžije. Některé etudy jsou postavené na jednoduché ilustraci a vyznívají vcelku banálně: když se například mluví o hemoroidech, pánská část obsazení se na čtyřech židlích v popředí scény svíjí bolestí, když se zmíní sova, Klára Sedláčková-Oltová obkrouží jeviště se zahoukáním a tak dále. Fascinující je naopak „čajový rituál“ v podání Magdaleny Zimové, který pro Havla (podle jeho citovaných slov) znamenal kousek štěstí v jinak neutěšeném vězeňském životě. Za stolem v popředí scény herečka předvádí až magický obřad připomínající antickou úlitbu bohům, při němž do vězeňského ešusu sype čajovou směs z jednotlivých sáčků. Menší sáčky poté zapálí a ony se vznesou vzhůru, kde za několik okamžiků shoří. To vše herečka doprovází Havlovými slovy tázajícími se po smyslu lidského bytí.
Jako vizuální a akustický klíč posloužila SKUTRům metafora basy. Na samém začátku, odehrávajícím se před oponou, zavře Eva Hacurová filosofujícího Tomáše Turka do futrálu od basy (herec v monologu s roztomilou vytrvalostí pokračuje). Toto gesto naznačí situaci, v níž se Havel nachází, i dětsky rozvernou náladu, ve které se ponese celá inscenace. Na basy a basové kytary herci představení také hudebně doprovázejí. Jednoznačně nejsilnější doménou inscenace je však zpěv Evy Hacurové, která se ze zbytku obsazení vyděluje, především ve chvílích, kdy ostatní vytvoří dvojice. Její sametový alt a procítěné podání anglických písní zní stejně lahodně jako Havlův jazyk, intelektuálský a pedantsky spisovný, ale stejně tak plný něžného citu, úzkosti a nejistoty. Ani občasná herecká nadsázka, laskavě parodující Havlův způsob řeči s jeho ráčkováním, pauzami a opakováním slůvka „že“, mu nijak neubližuje.
Autor Dopisů je zobrazen jako malý kluk, Vašík, který mluví s dětskou kadencí, energicky pobíhá po jevišti nebo se houpe na houpací krávě. Je zcela závislý na své ženě, a to jak citově, tak z hlediska realizace vlastního bytí. On sám ve vězení pouze přežívá, Olgu proto v dopisech zahrnuje všemožnými úkoly (aby byla hezká, koupila si něco na sebe, hodně se smála, vzdělávala se, chodila do společnosti nebo na Hrádečku natřela plot), čímž se vlastně dožaduje toho, aby žila za ně oba.
Otázkou však zůstává, co – a zda vůbec něco – tím vším tvůrci chtěli říct. Podtitul inscenace …o klopotném hledání sebe sama… je v tomto ohledu výmluvně přesný a tvůrci jej doprovázejí i citací Havlovy reflexe souborného vydání Dopisů Olze: Přiznám se, že obdivuji každého, kdo tuto knihu přečetl celou a kdo jí rozuměl; já sám už dnes mnoha jejím pasážím prostě nerozumím. A setkám-li se tu a tam s někým, komu ta kniha skutečně něco dala, kdo v mém klopotném vězeňském hledání sebe sama nalezl kus svého vlastního hledání a kdo to přečetl nejen s porozuměním, ale dokonce s určitým pohnutím, jsem tím vždy znovu hluboce dojat – možná víc než ten nejpohnutější čtenář – vyslovuji za to dotyčnému svůj obdiv a dík. SKUTři k Havlovým dopisům přistoupili podobně nezaujatě jako sám autor. O jejich konkrétnější interpretaci se ve spíše vzpomínkové inscenaci nepokusili.
Divadlo v Dlouhé – Václav Havel: Dopisy Olze. Scénář a režie SKUTR, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, asistentka režie Zuzana Kolomazníková. Premiéra 17. listopadu 2018 (psáno z reprízy 20. listopadu).
Komentáře k článku: Havlův hlas zní z basy
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)