Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky
Dopisy z hotelových pokojů Josefu Škvoreckému (a od něj) / III
Na můj obsáhlý dopis z Kentu z července 1976, jehož podstatné části jsme otiskli v prvních dvou pokračováních, reagoval Škvorecký jedním z vzácných dopisů, které jsem se odvážil převézt ze zahraničí do Prahy:
Milý P. L.
Díky za dlouhý dopis plný zajímavých a jinde nezjistitelných věcí. Pokud jde o to hlavní, totiž jestli se odsud nějak změnila perspektiva, můj názor na věci a tak, tedy ne. Já si pořád myslím, že hlavní věc je to, čemu bychom mohli třeba říct mainstream: tj. mírný pokrok v mezích zákona, který se někdy se zákonem trochu srazí, ale nikdy tak, aby na srážku zahynul. Prostě, jak je to v Miráklu. Fakt je, že radikálové hrají užitečnou roli: někdo musí jít příliš daleko, aby jiní došli dost daleko, jak pravil nějaký americký novinář. Ale tuhle užitečnou roli hrají jenom, dokud se společnost příliš nezliberalizuje. Když zavládne svoboda, taková jako je tady, nebo jako byla u nás v roce 1968, radikálové to přeradikálničí, a vše jde do řiti. Takže já si myslím, ať Plastici žijí; když chtějí mít nepříjemnosti, ať je mají, těmi nepříjemnostmi upozorňují a dávají argumenty, ovšem jednak to dělají na vlastní riziko, jednak jejich styl nelze povýšit na normu obecného chování, neboť je nereálný, zaměřený na kolize. Víš, že já v 68 jsem se jevil mnoha radikálům jako přímo konzervativec, a Ty jistě taky, ačkoliv jsme nebyli. Jenom jsme nikdy nebyli revolucionáři, ale reformátoři. Lidi, kteří mají revoluční nebo radikální povahy, prostě chtějí všechno řešit přes noc a konfrontací, a to má vždy ony dobře známé příslušné následky. Tak to si nedělej starosti, moje názory zůstávají v tomhle ohledu stejné. Jsem dnes přirozeně v situaci, kdy si můžu hodně dovolit, tak si dovoluju. Ale doma bych jistě mezi hrdiny nepatřil. Jenže při svém renomé bych asi měl volbu jenom mezi dvojím zlem: buď se dát zahnat do té pololegality, v jaké jsou někteří spisovatelé, anebo velice aktivně kolaborovat, jak to hrozí zřejmě Páralovi, Fuksovi, a možná i Hrabalovi. Pochybuju, že by mě prostě nechali pokračovat mlčky a nenápadně v krasojízdě, na to jsem byl příliš notorický. A jelikož se necítím stavěný ani na mučednictví, ani na aktivní kolaboraci, tak jsem prostě odešel.
Leč to jsou blbosti. Přikládám pro zajímavost jedno číslo Listů s dopisem manželky jednoho Plastika na str. 45. A hlavně přikládám tři poslední díla z naší produkce. Budeš-li moci něco vzít domů, budu rád. A jestli to stačíš přečíst, napiš…
Jo, jedna důležitá věc: moje spojka dostala jiné místo, takže adresa na JOBST institute už neplatí. Piš nyní na:
Edwin Johnson,
Boulevard Hospital
46–04, 31st Ave.
Astoria, NY 11103
Tenhle pán je černoch, a je to soukromá nemocnice, kde on pracuje jako laborant nebo co. Takže ahoj, zatím, a napiš víc než já, doma se víc děje.
Tvůj Errol
Tento závěr dopisu vyžaduje možná opakování vysvětlivky otištěné už v úvodním dílu k této korespondenci: Pro dopisy v době, kdy jsem nemohl vyjíždět do zahraničí, našel Škvorecký krycí adresy skutečných osob, s nimiž jsem si z Prahy anglicky psal o celkem nezávazných věcech a Škvorecký jejich jménem do Prahy také anglicky odpovídal. Korespondence tak mohla probíhat prakticky nepřetržitě, i když se ovšem musela vyhýbat politickým tématům. O těch bylo možno psát jen z a do zahraničí.
Jako další malou ukázku jsem nyní vybral svůj dopis z února nebo března 1977, tedy krátce po vydání Charty. Odesílal jsem ho z Bruselu, patrně z výborové schůze Mezinárodní jazzové federace.
Takže ahoj z trochu rušného a zmateného Bruselu.
O Mirkovi ani psát nebudu, protože to vyřídíme po telefonu. Jak se zdá, všechno už je v pořádku. (tato poznámka se týká dohodnuté schůzky s Mirkem Salivarem, bratrem Zdeny, která proběhla krátce předtím za poněkud zmatečných okolností v Baden-Badenu) Jinak Tě asi bude nejspíš zajímat ta pochartová atmosféra doma. Když jsem se vrátil z Cannes (na lednovém Mezinárodním veletrhu hudebních nakladatelství v Cannes dostal tehdejší ředitel Supraphonu Viktor Kašák první telefonickou zprávu o Chartě 77. Vypadalo to docela smířlivě: signatářem byl i tehdejší redaktor Supraphonu Ivan Medek. Zpráva – zřejmě po partajní lince – tvrdila, že všechno proběhne klidně a že žádné zásahy ani propouštění v podnicích se nepřipravují), jevilo se to už zas trochu jinde. Ta historka o stávce na dráze (na podporu Marty), kterou do Cannes z Prahy přivezl ministerský, byl zřejmě dost nesmysl, neb v Praze o tom nikdo nic nevěděl. Zato se tam už naplno rozjely jak odvetné akce, tak podpisovací mašinerie. V tom prvním panoval a ještě panuje zmatek. Některé signatáře bez okolků ihned vyhodili z místa; jiné všelikams přeložili – ve výjimečných případech dokonce i na lepší místo! – a s jinými se prostě nic nedělo. Zato se někde zas rozpoutala bouřka proti nespolehlivým živlům, hlava nehlava. Galušku (bývalý ministr kultury) vyhodili z jeho místa skladníka v nějaké továrničce v Řepích, ačkoliv neměl s chartou vůbec nic co dělat, a podobné případy se opakovaly jinde. Kalaš (ze SNKL a Dilie) zemřel ten týden po chartě na rakovinu a Věra Dolanská, jeho vdova, se teď bojí, aby ji jako vyloučenou partajnici nevyhodili ke všemu ještě z místa knihovnice v Supraphonu. A do téhle atmosféry přišla ta podpisová akce s prohlášením svazů. To bylo formulované prostě jako aktivistické prohlášení, že teda umělci chtějí dělat; o chartě tam nebylo ani slovo a neadresné odsouzení odpadlíků a zrádců se soustředilo asi do 3 vět. Když se uveřejnilo s prvními podpisy, mezi nimiž byl i Werichův (prý zase jen podpis na prezenčce – ale to už je potom jedno), tak to nikdo nebral moc vážně. Jenže potom se rozběhla pozoruhodná náborová kampaň s psychózou. Svazové sekretářky obtelefonovávaly nejenom členy, ale i veškeré bývalé vyškrtnuté členy jednoho po druhém, jejich zaměstnavatelé je občas dosti důrazně vyzývali, pak všechny kulturní osvětové a velice vzdálené polokulturní instituce začaly podpisovat tak, že pod to prostě otiskovaly jména svých zaměstnanců, takže to nakonec „podepsal“ asi každý, kdo měl co kdy s kulturou k činění – včetně řady vyškrtnutých a vyloučených členů strany, kteří byli plných 9 let u nemilosrdného ledu, jako Jaromír Hořec nebo Věra Dolanská, a pochopitelně všichni, kdo v té době něco vzdáleně dělali jako třeba Zdeněk Mahler, Pavel Bošek nebo já. Stal se z toho do jisté míry výtah z telefonního seznamu čili, podle výroku jednoho z politických, kulturní fronta byla prostě vzorně dofackována do skvěle vyřízeného jediného šiku. To samo o sobě by mi konečně ani tolik nevadilo, ale horší je ten obecnější postoj k celé záležitosti. Dnes už charta hojně koluje v opisech, lidé si ji přečtou a bod po bodu odsouhlasí, že je to přesně tak, tím spíš, že postup proti signatářům naprosto do písmenka potvrdil, co je tam psáno – jako by se autority velice důsledně přímo chartou řídily. Jenže potom lidé kývnou hlavou, řeknou: Jo, je to přesně tak – a co z toho?A začnou uvažovat, že se vlastně stejně nedá nic dělat a vyrábět nějaké zmatky nemá cenu. Každý zná ze svého okolí nějakého ředitele nebo funkcionáře, s kterým se přece ještě jakž takž mohl dohodnout, ale který má teď po historii s chartou daleko horší pozici proti krajně stalinistickým blbům. A pak si začnou klást rovnítko mezi signatáře charty a partajní vůdce z 1968 a duchovní svazácké otce února 1948 a začnou docházet k názoru, že jsou to vlastně pořád titíž volové, kteří dělají normálním lidem potíže. Pochopitelně, že to nesouhlasí vždycky a ve všech případech, ale většina lidí už asi chce mít spíš pokoj. Usoudili, že jinde než v tomto srabu už žít nebudou, a tak se, každý po svém, trochu snaží, aby si ten srab aspoň v mezích možností trochu zpříjemnili, a k akcím, které jim tohle jejich úsilí nějak zpochybňují, se netváří příliš nadšeně.
Ještě k metodám, které se teď s oblibou používají: téměř všichni signatáři, kteří mají vůz, jsou povoláváni k technické prohlídce, při níž je na vozidlu zjištěná závada a vozidlo musí být odstaveno. Závada je obvykle takového druhu, že se nedá lehko opravit, potom se obvykle najde jiná atd. Jiný způsob je odebrání řidičského průkazu s tím, že řidič se musí dát přezkoušet; jenže termín zkoušky se nekonečně odkládá, pak se první zkouška neudělá atd. Není to pochopitelně takové, jako když v 50. letech člověka prostě zavřeli, ale je to jemná připomínka, že establishment si prostě může dělat úplně cokoliv mu napadne.
Mně se dostalo nejgeniálnějšího ideového školení, když jsem se vrátil z Cannes a byl jsem si vyzvednout zase vojenskou knížku. Náš referent pro ZÚ (pro informaci později narozených: referentovi pro zvláštní úkoly se lidově říkalo kádrovák, vedl kádrové materiály všech zaměstnanců a prováděl s nimi instruktážní pohovory) je přímo neuvěřitelný typ geniálního blbce; ještě r. 1969 dělal předsedu partaje, ale pak ho museli trochu odstavit, protože jeho projevy při jakékoli veřejné příležitosti byly takové humorné vložky, že na ně museli reagovat i partajní spolufunkcionáři. Milý bývalý předseda mi vydal knížku (vojenská knížka se musela před každým odjezdem do zahraničí uložit v zaměstnání právě u referenta ZÚ) a měl ke mně tuto promluvu: Tak co tomu říkáte, soudruhu doktore, co se tu dělo, když jste byl pryč? Já to nikdy nepochopím, to že jsou inteligenti – vždyť jsou tak blbí, to si přece každej musí spočítat, takový voloviny provádět. Podívejte se, mě přijímali do partaje za války v ilegalitě, v Janečkárně to bylo. Všichni byli ohromně nadšení, každý chtěl něco udělat proti Němcům. Tak přesekli hlavní přívod proudu do fabriky a celá fabrika se zastavila. To bylo slávy! Hodinu a půl se nedělalo, než to spravili. Jenže pak přijeli Němci, vyrovnali nás všecky do řady, odpočítali, 28 jich odvezli do Kobylis, a všecky je tam postříleli. Tak řekněte, soudruhu doktore, mělo to nějakou cenu? A tohle to s tou chartou máte zrovna tak, to už musí bejt ale ex-blbec, aby nevěděl, jak to dopadne. A to si říká doktor!(…)
Ani se člověk nerozhlíd, a už tu sedím nad posledníma dvouma deckama bílýho a čtvrtkou kuřete, což je ta nejlevnější spolehlivá dieta. A zejtra zpátky do Prahy. V Londýně mám být 1.–6. dubna, napřed na bouřlivý výbor International Jazz Federation, k němuž se mi podařilo přihodit tajně 2 dni pro sebe jen tak. Napiš asi nejlíp Trafalgar Square, to be collected before April 6th – viz dodatek na str. 1.
Mimochodem, do toho Tunisu (ne Alžíru!), kde budeme 16. 8.–31. 8. můžeš klidně napsat na hlavní poštu MONASTIR, to prý jsou oškliví kapitalisti a žádný socialisti. Protože jinak po tom Londýně už do konce roku asi moc naděje na cestu na západ nekyne. No nic, všechno se pozná. 1978 prý by ten New Orleans mohl docela vyjít. Tak ahoj a dávej na sebe pozor – ani bys neřekl, kolika lidem doma na tom záleží. L.
(pokračování)
Komentáře k článku: Dopisy z hotelových pokojů Josefu Škvoreckému (a od něj) / III
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
