Dopisy z hotelových pokojů Josefu Škvoreckému IV.

Pokud jde o moje heslo,

klidně je tam zařaď. Myslím, že je věcné a faktograficky v pořádku. Ta zabavená knížka se jmenovala Svět jazzu, a do životopisu by se mohlo ještě doplnit: 1964–1971 šéfredaktor časopisu Melodie, od 1971 vedoucí odd. nakladatelských práv vydavatelství Supraphon. Spoluzakladatel Evropské (pozd. Mezinárodní) Jazzové Federace při UNESCO, 1969–1979 její vicepresident, 1979–80 president.

O Jazzové sekci bych rád napsal, ale rád bych se dohodl s nimi. Sekce totiž pořád zápasí o uznání legálního statutu a publicitu v zahraničí přizpůsobuje takticky tomuto cíli. Jistá publicita je chrání před radikálním zásahem, na který si za této situace autority netroufnou z obavy z mezinárodního škandálu, přílišná publicita by ovšem mohla poškodit tezi sekce, že oni nejsou žádní disidenti, ale prostí občané se zdravě kritickým postojem k současné kulturní politice, jimž se furt a furt ubližuje…

Mimo to asi taky některým mladším estébákům ta muzika docela vyhovuje; jsou to prostě svého druhu profíci a na ideologickou čistotu serou. Proti nim stojí (v případě Sekce) především padesátnický páprdové z MV (= městského výboru) partaje, pod ideologickým pevným vedením jakýhosi s. Bartoše a jejich výkonnou rukou je bývalý lampasák z korejské války Trojan. Tihle hoši zakazují všechno od Suchého až po Katapulty a i docela oficielní Olympic je pro ně americká muzika. Takže ona celá ta věc je taky trochu normální generační konflikt, který ovšem probíhá i uvnitř vnitráckého aparátu.

Proto se o tom píše tak blbě, protože je tu pořád nebezpečí zjednodušení. A navíc taktické úvahy, co je a co není dobré k zveřejnění.

Parádní ukázka taktické politiky Sekce byl článek o zákazu Jazzových dní v mnichovské Národní politice. Faktograficky naprosto přesný a scéna, jak Trojan osobně strhával v Lucerně vývěsky „Jazz Dny zakázány rozhodnutím Kult. Správy Hl. města Prahy“ a mával přitom legitimací StB, plně odpovídá.

Vlastní je ovšem pohled, který Trojanovi přičítá snahu vyvolat incident a masakr. Ve skutečnosti se Trojan třese, aby k ničemu nedošlo, protože prostě nechce mít malér. Na žádost o pořádání Jazz dnů prostě neodpověděl, protože to považoval za nejlepší vyřízení, a Sekce tím, že jela dál i bez povolovačky v ruce, ho prostě donutila k výslovnému zákazu v poslední minutě. Jenže hlavní vtip je v tom, že Sekce vždycky plně počítala s tím, že Dny se v Lucerně neuskuteční, a zatím co její čelní představitelé prováděli opičky, další aktivisté nakládali všechny zahraniční účastníky a hosty a dirigovali věrné návštěvníky do sálu v Počernicích, kde Jazz Dny proběhly téměř přesně podle stanoveného programu. Byl to kabinetní kousek konspirativní práce, jenže o tom se nemůže napsat, protože by se to dodatečně obrátilo proti těm, kdo to sfoukli. Takže objektivní a pravdivá historie je prostě nemožná, ať by měla vyjít kdekoliv, možné je jen taktizování v zájmu dobré věci.

Nevím, jestli jsi dostal Lennona, co sekce vydala. Je to rozsáhlé interview z Playboye (s bezplatnou autorizací, kterou by ovšem žádné nakladatelství nedostalo), ale zejména s ohromnou fotodokumentací. Na opuštěných zdech u Velkopřevorského náměstí si kluci zřídili Lennonův památník s jeho citáty, esenbáci to po nocích zamazávali, nakonec po dobrém zvyku kolem postavili ohradu, a hesla se psala dál na tu ohradu. Celá tahle válka je v tom Lennonovi (nějak Ti ho pošlu) zachycena asi na 20 fotkách. Člověk má dojem, že ideově horší prohřešek už nemůže být, jenže všechno je relativní.

Sekce se rozhodla vydat jako Jazzpetit (název jejich edice, která ovšem s jazzem většinou nemá nic společného) i Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Hrabal jim k tomu s bohorovným klidem dal povolení, ať prý to jen aspoň někde vyjde. Jenže i ty sympatie StB zřejmě musí někde draw the line, takže si hochy pozvali k přátelskému pohovoru na téma: Klidně si vydávejte ty Lennony, to je fajn, proti tomu my nic nemáme. Ale toho Hrabala, do toho se nepleťte, to bysme nebyli kamarádi. Jenže Hrabal už je vytištěnej, tiskárna fakturuje 120 000 a sekce dnes ty prachy nemá, pokud Hrabala neprodá. Tak jsem zvědav. (…)

Jednu kuriozitu, jakou si vymyslí jen život. Nixon se za své pražské návštěvy chtěl bratřit s obyvatelstvem. Vypustili ho na Karlův most, když se mu tam někdo zalíbil, vrhl se k němu s volebním úsměvem, napřaženou pravicí a slovy I‘m Richard Nixon. How are you? Napřed padl na 2 endéráky, kteří ztuhli a obohatili galerii soch, potom na Francouze, kteří se ho začali vyptávat na Watergate, čímž se hovor rychle ukončil, a posléze na skupinu komsomolců, kteří vytáhli z tašek v Praze čerstvě zakoupenou desku Led Zeppelin a dávali si ji od něho podepsat. Představu Nixona, jak na Karlově mostě podpisuje sovětským komsomolcům anglické rockové nahrávky, by sis asi těžko vybájil.

Taxe měj a já se budu ozývat, jak to půjde…

L.

A teď něco z atmosféry už mírně změněné – ze srpna 1989. Tentokrát z dovolené v Cornwallu:

Takže ahoj od moře,

pokusím se zase sebrat dohromady novinky, i když to u nás spíš vypadá na okurkovou sezonu. Dokonce ani těch Několik vět to zase nerozbouřilo tolik – spíš to vyvolalo značné rozpaky u tzv. pokrokových partajníků. Z ÚV přišla na organizace výzva k oficiálním protiprohlášením, ale zdá se, že zatím poslechly jen nějaké průmyslové podniky (a to ještě ne moc) a Svaz novinářů. V Odeonu, kde řediteluje Šimon a šéfredaktoruje Čermák, si naplánovali dovolené tak, aby se podnikové a partajní vedení celé léto nemohly sejít – aspoň prý do 21. srpna; nevím, co si slibujou, že bude potom. Tvrdí se, že Charta slibuje sebrat celkem 1 000 000 podpisů, ale to mi připadá spíš jako záměrná partajní dezinformace, zatím je podpisů něco přes 11 000. Jiné typicky partajní akce jsou, že seženou někoho ze signatářů, koho můžou zmáčknout, a vymámí z něho prohlášení, že nic nepodepsal a že jeho jméno bylo použito bez jeho vědomí. Ze známých lidí takhle zmáčkli televizní hlasatelku Vařechovou; popřela to na obrazovce – ovšem typicky zabíraná zdálky, bez detailu, a ne moc přesvědčivě. Trochu už začínají fungovat postihy proti signatářům: neprodlužují se jim termínované smlouvy, takže se prostě vyhazujou, herci se neobjevují na obrazovce, takže se musí i měnit ohlášené televizní programy. Nemá to zatím ještě masový a organizovaný charakter, ale je zřejmé, že vedení je celkem ochotno sáhnout ke starým metodám nátlaku. Což ovšem nedělá moc radosti těm mladším „progresivnějším“ partajním kádrům. Já vlastně pořád nevím, jestli existujou, ale těsně před odjezdem za mnou přišel ten Zdenko Pavelka: dříve v Ruďasu, teď zástupce šéfredaktora Tvorby, a šedá eminence, která z pozadí ideově vede Melodii. Přičítá si za zásluhu, že patřil ke skupině, která tam asi před 2 lety prosadila změnu redakce, ale bojí se, že tahle redakce nepřežije nový rok: většina lidí podepsala Několik vět a tlak pana Dr. Janečka a těch dalších rejžovačů na tantiémách, které teď Melodie přestala propagovat, prý může být dost silný, aby došlo k další změně.

Několik vět je ovšem podle něho jasný doklad manipulace Charty a spol. s kulturními pracovníky. Sedm bodů jejich požadavků prý je něco, co už se stejně provádí; je prý to vlastně jako dobývat se do otevřených dveří. Kromě toho, že on by 1 nebo 2 věty o roku 68 formuloval taktičtěji, neobsahuje provolání nic, co on sám by nepodepsal taky. Jenže signatáři neprohlédli ten ďábelský manipulační tah organizátorů, kteří počítali s tím, že staré vedení bude reagovat rozhořčeně. Tahle kalkulace jim vyšla, takže výhra byla prostě úspěšná manipulace, jak vrazit klín mezi kulturní frontu a tu progresivní složku strany, která by to nechtěla dělat po starém. Řekl jsem mu, že chyba je v tom, že lidé vůbec neví, jestli taková progresivní složka existuje. Asi ho to dost rozesmutnilo, protože on považuje za zásadní, radikální změnu, že poslali Müllera z kult. odd. ÚV do důchodu a nahradili ho jeho kamarádem Čejkou. No, Čejka sice nepochybně přispěl k většímu uvolnění v Tvorbě, když tam šéfredaktoroval, ale jakmile mluví za ÚV oficielně ke spisovatelům nebo jinde, zní to zase jako ta osvědčená partajní demagogie. Takže na nějaké zásadně progresivní křídlo partaje se mi vůbec nechce věřit.

Když tady každodenně koukám do novin a na TV, nemůžu se zbavit dojmu, že se ten sociálizmus už definitivně rozpadá, pokud to ovšem někdo v zoufalém pokusu zase nepostalinizuje tvrdou rukou, i když v Polsku nebo v Maďarsku by to už asi šlo dost těžko…

V těchto dnech JS rozesílá svou první publikaci pro členy: asi 28 str. studii Vlčka-Zuba o rockové avantgardě, ambient music a industrial music. K publikaci je přiložen formulář, na kterém členové mají potvrdit další zájem o členství na PO Box do Londýna. Kdyby to autority vzaly jako trestnou činnost, můžou ihned zavřít ty členy výboru, kteří jsou na svobodě podmínečně. Zatím se čeká, jaká bude reakce. Ale Vlček současně připravuje první číslo rockového časopisu, který bude ÚKVČ vydávat oficiálně pod svou hlavičkou – JS tím sice není nadšená, ale přesto jeho studii vydala ve své edici; taky proto, že žádný jiný rkp nemá. Mimochodem, autorem výběru té jedné kasety pro Tebe je ten Lindaur z Géčka, jehož úvodník o Gottwaldovi jsem Ti poslal. Taxi z toho vyber, co chceš.

Přes Emu jsem Ti poslal knížku Chováme mačky, Bratislava 1985, kde jsi oficielně na str. 12 uváděn. A přikládám i odtud ještě jednu copy Slánského Jazz Bulletinu s Tvou fotkou – vyšlo právě teď. Jak vidíš, dějí se věci…

Možná, že i těch pár vět zachycuje atmosféru těsně před sametovou revolucí. Zakrátko poté už jsme si nemuseli dopisovat jen ze zahraničí nebo na fiktivní krycí adresy.

Konec