Dortel – Jak režisér s dramaturgem pekli Dortel (proti)
Že v Plzni dali prostor nové české hře Kryštofa Pavelky, která se navíc inspiruje lokálními aspekty, je třeba ocenit. Víc však k pozitivům inscenace uvést nelze. Vznikl těžko skousnutelný slepenec, v němž poetika alternativního autorského divadla, zosobněná režisérem Adamem Skalou, naráží na tradiční činoherní přístup, vlastní dramaturgovi Zdeňku Janálovi a především hercům DJKT.
Pavelka se Skalou nabízejí otevřený tvar pokleslé televizní kuchařské reality show, který postupně přerůstá v model české společnosti, v níž touha po penězích, moci, ovládání druhých a zpochybňování minulosti začíná být normou chování a myšlení lidí, včetně politiků. S jednoduchým a celkem předvídatelným vzorcem je ale třeba – ze strany dramaturga, režiséra a herců – aktivně pracovat. Najít motivy, situace, charaktery postav tak, aby provedením ožily, obhájily svou – divadelní – existenci. A to se nevede.
Herci poctivě interpretují texty a rozehrávají situace, aniž by je kreativně rozvíjeli. Je to právě „interpretační“ herecký přístup, který z figur dělá ploché, modelové symboly bez života, hrané v podstatě bez nadsázky, jež je ovšem ve zvolené groteskně-kabaretní (ergo autorské) formě tak potřebná. Je to nejnápadnější v závěrečném balábile smrti, kdy se z postav stávají jakési nadpřirozené, démonické figury, jednající už zcela mimo realitu. Mohl to být fantaskní obraz, je to jen povinné dovyprávění. Asi jako kdyby situace a dialogy divadla Sklep – či Divadla MASO, abychom zůstali v režisérově domácím souboru – interpretovali činoherci metodou psychologického realismu. Anebo jako by punkovou hudbu zpívali operní pěvci. Zkrátka bez výrazného osobního vkladu a oproštění se od zavedených přístupů tyto formy a tvary nefungují.
A tím bych mohl své „proti“ ukončit. Ještě jeden aspekt ale považuji za sporný. Jako by tvůrci nevěřili groteskní formě „své“ talk show, přidávají k dění Pavlem Pavlovským víceméně realisticky zahranou postavu Starce, pamětníka historických událostí (osvobození Plzně v roce 1945 a vzpoury plzeňských dělníků po měnové reformě v roce 1953). Je směšný, popletený, neorientuje se v prostředí televizního studia. Ale je to právě on, kdo se jako deus ex machina vzepře radikálům a krizovou situaci vyřeší vraždou, či spíše dokonce popravou tří hlavních postav. Ano, jsme v oboru grotesky, kde je drsný, černý humor namístě. Jenže pokud herci své figury spíše shazují a zesměšňují, než aby je ukazovali v jejich zrůdnosti, oplzlosti a nepřijatelnosti, nikdy nedocílí takové černěgroteskní razance, aby vražda (poprava) byla logickým „vypouklým“ dotažením jejich jednání. Jsou to politováníhodní – včetně pana Tomáše v podání Jana Maléře – hlupáci. Zabít takové na jevišti nelze. Je třeba se jim po bachtinovsku vysmát.
Mírnou záchranu – a řešení – nabídla diskuse po skončení představení. I když se příliš nedařila, neb všichni byli téhož názoru a postojů (moderoval ji dramaturg Zdeněk Janál, diskutovali režisér inscenace Adam Skala a odborný asistent Západočeské univerzity v Plzni PhDr. Jiří Zákravský, Ph.D., politolog a znalec problematiky současného českého nacionalismu), je to myslím jediná smysluplná možnost, jak – každé (!) – představení ukončit. A zvát pokud možno konfliktní osoby, vyvolat živou diskusi. Pak inscenace – i přes všechny výhrady, které k ní lze mít – splní svůj účel. Divadlo se stane diskusní platformou, otevřenou agorou dneška.
Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Kryštof Pavelka: Dortel – Jak se vaří národ. Režie Adam Skala, dramaturgie Zdeněk Janál, scéna Tereza Gsöllhoferová, kostýmy Eva Justichová, hudba Vojtěch Grabač (Scorn)a Kryštof Blabla, texty písní Dan Kranich. Premiéra 26. září 2020 (psáno z reprízy 6. října).
Komentáře k článku: Dortel – Jak režisér s dramaturgem pekli Dortel (proti)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)