Došlo do redakce
Scenáristka Tereza Brdečková napsala zvláštní knížku s nenápadným titulem O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. A jak název napovídá, je o Werichově rodině – ženě Zdence, dceři Janě, vnučce Zdence zvané Fanča a samozřejmě o Janu Werichovi samotném, který byl jejím nepřehlédnutelným „šéfem“, osou, kolem níž se rodinné osudy otáčely a odehrávaly.
Opírá se o vzpomínky aktérů a jejich soukromou korespondenci a svědectví nejbližších přátel včetně autorčina otce Jiřího Brdečky. A jakoby v pozadí je stále přítomno Werichovo „dvojče“ – Jiří Voskovec.
Začíná se v roce 1939, odjezdem Jana, Zdenky a malé Jany do exilu, letmo je zmíněno jejich americké válečné pobývání, těžiště autorčina vyprávění je však především v událostech, strázních, trablech, ale i šťastných chvílích, které slavná rodina prožila ve druhé polovině neklidného 20. století.
Ve zkratce je tu zachycena Werichova umělecká kariéra v padesátých a šedesátých letech a nezpochybnitelný podíl, který na ní měla právě Zdena, jež mistrovi obětavě zajišťovala příjemné zázemí. Anebo Janino tápání, hledání místa v životě a prokletí, které přinášelo to proslulé rodinné jméno (jako herečka či překladatelka amerických divadelních her často volila pseudonym Jana Hálová).
A jsou tu i pasáže ryze osobní, manželské konflikty či v případě Jany rovnou krachy, alkoholismus jejího manžela Jiřího Kvapila, pomocné ruce skutečných kamarádů a kamarádek či rádoby pomoc jiných, kteří se jenom hodlali ohřát v žáru cizí slávy, Fančina výchova v poručnické rodině atd.
Je to knížka velice intimní a jít tak daleko do soukromí je hodně tenký led. Stačí krůček, jeden chybný úkon, a spadnete do bulvárního močálu. Tereza Brdečková se úskalí bulváru šikovně vyhnula věcným stylem, jímž píše, a zařazováním i těch nejintimnějších detailů do rodinného, ale i dobového kontextu.
Její kniha je také výpovědí o době, v níž se to všechno odehrálo. Autorce slouží ke cti, že nezastírá prominentní postavení uměleckých hvězd v tzv. socialistické společnosti, jež přes vše možné ústrky měly takřka permanentně. Moje okolí děti a jejich rodiče zaujalo většinou stejný postoj jako Havlův Sládek ve hře Audience, který říká Vaňkovi: „Vy páni jste nahoře, i když jste dole…“ Naši rodiče občas mohli cestovat a tu a tam nakupovat v Tuzexu, protože měli zahraniční tantiémy. Věci se pro nás daly zařídit díky síti přátel a příznivců snadněji než pro „obyčejné lidi“.
Přesně jsou popsána i temná padesátá léta, jež autorka nezažila, vzepětí české kultury v letech šedesátých a výstižnější popis „bezčasí“ normalizace sotva najdete jinde. Jsou tu též, myslím pravdivě, dokládány okolnosti Werichova podpisu Anticharty, jeho marná snaha distancovat se od něj poté, co zjistil, že nepodepsal pouze prezenční listinu účastníků tohoto podivného shromáždění v Národním divadle.
Jako stálý fanda V + W jsem leccos z toho, o čem Brdečková píše, věděl. Naprostým objevem jsou ale pro mne Zdenčiny a Janiny dopisy citované v úplnosti, jejich sloh a osobitý jazyk svědčící o literárním talentu obou svérázných dam.
Poslední kapitoly jsou velmi smutné. Janovy, Zdenčiny i Janiny nemoci, špitály, psychiatrie, rodinný nelad – a nakonec smrt. Život, jak známo, nemá happy end.
Tereza Brdečková: O Janě a Zdenkách kolem Jana Wericha. Limonádový Joe 2022, 310 stran.
Komentáře k článku: Došlo do redakce
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
