Doslovná Kytice v postmoderním obleku
Uvádět jakékoliv dílko autorského divadla – ať už polozapomenuté či „legendární“ – v divadle tzv. kamenném je vždycky riziko. Autorské divadlo stojí a padá s autorem-hercem přímo na scéně a je to i jiné herectví a koneckonců i jiný druh textů, víceméně nepravidelných. Nejlepší patrně je zacházet s nimi zcela svobodně, z čehož sice může vzejít velký inscenační průšvih, ale – ve šťastném případě – i nová interpretace objevující skryté možnosti předlohy, často netušené ani jejím autorem.
Režisér nastudování semaforské Kytice v Jihočeském divadle Martin Pacek zvolil cestu pietní. V Českých Budějovicích se Suchého a Havlíkova erbenovská baladyáda hraje podobně jako v Semaforu v sedmdesátých letech – jen pořadí jednotlivých balad je zpřeházené. Hraje se doslovně, i s textappealovými výstupy, které Suchý napsal na tělo sám sobě a svému tehdejšímu partnerovi Josefu Dvořákovi.
Nu ano, je to celé mnohem víc rozpohybované než tenkrát a vybavené řadou postmoderních rekvizit a efektů. Scénicky efektní podívaná však libreto pouze vnějškově ilustruje a povrchně aktualizuje, občas i na hraně nesmyslu. Proč se mrtvá dívka (Teresa Branna) ve Svatební košili zjevuje jako sado-maso domina s důtkami v pekelnicky červeném sexy kompletu, když u Suchého je to obět – líbezná a nevinná? A proč místo knížek modlicích odhazuje umrlec styl lifový časopis a namísto růžence mobilní telefon (zpívá se ovšem růženec vzal a zahodil)?
Ne že by všechny režijně-choreografické nápady byly k zavržení. Zlatý kolovrat s rockově rozjívenou Daisy (Lenka Krčková), natvrdlým chlapákem-králem (František Brantalík) a koníkem, utvořeným z dívčích nohou, přehozu a loutkovou hlavou koně má ve své přehnaně naivní stylizaci jisté kouzlo. Rej postmoderně oděné vodní havěti – rak jako rytíř v brnění s železnými klepety atp. – ve Vodníkovi docela případně vtiskuje této baladě ráz „příšerkových“ béčkových filmů. A odmyslíme-li si těch několik absurdit ve Svatební košili, strhne nás její hudebně-dramatický tah – ostatně i tehdy v Semaforu vyznívala tato malá jazzová opera nejkompaktněji.
Největší potíže způsobují českobudějovické inscenaci party, v nichž Suchý Erbena z gruntu přepsal, anebo je básníkovi podvrhl (Polednice, Poustevník ve Zlatém kolovratu a Bludička). Jak jinak naložit s Recitátorem z Polednice (Jan Dvořák) než jeho recitaci drasticky parodovat v duchu byvších televizních Chvilek poezie, to by ale možná nevymyslel ani Peter Brook. I v současné semaforské inscenaci Kytice Suchý Polednici napsal znova pro soudobé členy svého souboru – nemaje už k dispozici Josefa Dvořáka a sám v ní nehraje. Nechápu, proč tuto novou verzi, pro „tradičního“ herce snažší, Martin Pacek nepřevzal. A primitivní, stěží snesitelné starokomické šarže Josefa Průdka v rolích Poustevníka a Pána lesů pak původní poetický text posouvají za hranici flekovského hospodského kabaretu. Já vím, že co vzápětí napíši, je nepříliš korektní, ale berte to jako nadsázku: za tak odpudivě nevkusné výkony by každému herci měl být udělen zákaz výkonu povolání aspoň na sezonu.
A když jsme u těch výkonů, tentokrát dobrých: nepřehlédnutelná je Taťána Kupcová jako Hana, surfující po jevišti na sněžnicích ve Štědrém dnu, Jan Dvořák jako Vodník, mnohem grotesknější, než byl kdysi jeho slavný jmenovec, drsnou vizáž i chování současné holky má Bludička Romany Strnadové… Pro mě nejautentičtější postavu však vytvořil malý Petr Šindler coby Pachole. Pochopitelně, dítě, podobně jako autorský herec, nehraje. Ono „jen“ na jevišti existuje. V celé své přirozenosti je!
Komentáře k článku: Doslovná Kytice v postmoderním obleku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
