Šmyk, šmyk!
Zrůdy jsou v centru naší pozornosti, jejich výskyt člení naše dějiny, zrůdy sedí na výspách naší kultury a udílejí jí rytmus, spád a dramatický spár. Zabývat se zrůdami je v evropské kultuře úctyhodná, vznešená činnost. Vyvolávat děs a iniciovat prožitek tragédie je kulturní meta. Tragédie jsou opusy vysokého stylu. Dnes přebírá od dramatu (které už s námi ani nehne) vysoko zdvižený prapor děsu současný tanec.
Scénografické moduly domu se začnou převracet a tanečníci prchají všemi jejich otvory… Pavel Mašek a Lenka Vágnerová z DOT504 FOTO PETR OTTA
Zrůda je hlavním hrdinou taneční inscenace Manson, jejíž premiéru uvedli spojenými silami v prostoru NoD taneční skupina DOT504 & Teatr Novogo Fronta. Touto zrůdou je Charles Manson, skutečná postava, americký sériový vrah, který má právě v tomto roce šanci po třiceti letech opustit vězení. Režie se ujal Aleš Janák, kmenový člen T.N.F., který s námětem přišel a v představení též hraje mluvené party; party pohybové interpretují Irina Andrejeva (T.N.F.), Pavel Mašek a Lenka Vágnerová z DOT504. Vágnerová, momentálně naše nejvýraznější choreografka v oblasti současného tance, vytvořila pohybovou kompozici. Scénografický design poskytl Jakub Kopecký. Spojení DOT504 a T.N.F. je stejně překvapivé jako neobyčejně šťastné. Vzniklo halucinogenně-dokumentární taneční představení mezinárodní úrovně a jasná bomba dosavadní letošní taneční i obecně divadelní sezony.
Lenka Vágnerová potvrdila své choreografické schopnosti. Její taneční kompozice je bohatá a členitá, smysl pro dramatickou zkratku skrze tanec a významuplný pohyb silný; ani tři vteřiny neztratí od chvíle, kdy první sporé světlo osvětlí syrovou scénu NoD. Jako choreografka našla svou konstantu v naléhavém fyzickém projevu, ale neopakuje se, nachází nové taneční variace a nová pohybová řešení dramatických situací. Velký kuchací nůž cestuje prostorem mezi těly v jejích duetech s tanečníkem Pavlem Maškem, které jsou metaforami neklidu těla a znervózňují tím, že nedokážeme předvídat, v co tento neklid vyústí. Zlo je svým způsobem velmi inspirované a tvořivé, sděluje choreografka. Její partner zvyšuje děs tím, že zlu propůjčuje svou tělesnou inteligenci. Inteligentní je na tomto tanečníkovi všechno – záda, předloktí, ramena, plastická tvář, rytmické reakce, smysl pro autonomní pohybový humor, spolehlivá partneřina; Mašek je ztělesněnou inteligencí těla.
Irina Andrejeva je nepřehlédnutelná postava nezávislé scény. Drobná mrštná figura, tvář, ze které sálají velké tmavé dětské oči, v nichž je moudrost staletí. Je bizarní hračkou v rukou svých vysokých tanečních partnerů, odvážná, odolná a ke všemu odhodlaná. Obohacuje choreografii také svým nedefinovatelným tajemstvím, a to tajemství si zase neporušené odnese. Probouzíme se z ní jako ze sna.
Herec Janák, přesný a nabroušený jako kudla, vybavuje postavu zrůdy přesvědčivostí, z níž mrazí. Dokáže zmást citlivý detektor lži publika. Paradoxně tím též baví; ve smyslu pro černý humor nalezl v choreografce Lence Vágnerové spřízněnou duši. Ta ho projevila už v předchozím úspěšném Perfektním dni, kde šlo rovněž o příběh úchylného vraha, ovšem v lázeňském balení. Černý humor představení je podbarvován červenou barvou, životní láskou režiséra Janáka. Ten je také doma v katastrofických kolizích, kdy se scénografické moduly domů začnou převracet a jeho tanečníci prchají všemi jejich otvory a plochami jako z hořícího domu, stále dokola a velmi nebezpečně.
Připomeňme si v návaznosti na úvod pár highlightů z dějin současného tanečního děsu. Tak za prvé jsou tu Dead Dreams of Monochrome Men (Mrtvolné sny jednobarevných mužů) živého klasika Lloyda Newsona a jeho skupiny DV8 physical theatre – obrazy ze života a díla sériového vraha homosexuálního založení s epizodami vražd ve vaně a těl visících na provazech hlavami dolů. A svatořečená Pina Bausch zabrousila do tanečního dramatu v Blaubartovi (Modrovousovi), příběhu o sériovém, jakkoli pohádkovém vrahovi, s chorovody mrtvol ploužících se monumentální scénografií, s nekrofilním obrazem zrůdného protagonisty, zaléhajícího mrtvou ženu a cestujícího s ní tak po podlaze jako krab mezi šustícím podzimním listím. V tvorbě mladší generace aktuálního tance tu výrazně ční izraelsko-americká choreografka Yasmeen Godder; ve svém I am mean, I am (Jsem fakt bestie) vytváří ve veliké lví masce s vyceněnými tesáky na polobnaženém těle obraz ženské zrůdy, nezastavitelného a nevysvětlitelného čirého zla. Kochá se mukami dívčí oběti, kterou zamkne ve skleněné budce a nechá zadusit. A v Praze bylo před dvěma lety uvedeno dílo slovensko-řecké dvojice Jozef Fruček – Linda Kapetanea (RootlessRoot Comp.) UNA – Unknown Negative Activity, které bylo sestupem do šílené duše Theodora Kaczynského, osamělého, dlouho unikajícího amerického teroristy zvaného Unabomber. – Tento kontext nikterak nesnižuje, naopak zhodnocuje originalitu režisérova tématu.
Neboť Thanatos, hybris a děs jsou ústředními zájmy umění odnepaměti. Šmyknout nožem umí každý, je však potřeba vědět a vytušit, kdy přesně, kam přesně, jakou vzdušnou drahou, s jakou elegancí a v jakém rytmu.
Roxy / Teatro NoD – DOT504 & Teatr Novogo Fronta: Manson. Koncept a režie Aleš Janák, scéna Jakub Kopecký, světelný design Aleš Janák, Michal Kříž, zvuk Jan Středa. Premiéra 22. února 2012.
Komentáře k článku: Šmyk, šmyk!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
