Dotkni se filmu (No. 3)
Neděle mne sice probudila vydatným deštěm, nicméně můj stan náporu vody v pohodici odolal, a já se bosky, máchaje si svěže plosky v životadárné tekutině, mohl křepce vydat za dalšími zážitky. A že jich bylo!
S filmem Dívčí školní uniforma a samopal (Sailor fuku to kikandžú, Japonsko 1981) jsem poprvé zakusil nevšední talent režiséra Šindži Sómaie, letošního Neznámého vojína. A zůstal s úžasem stát. Zběsilá žánrová koláž klížící gangsterku s příběhem o dospívání stojí na hypnotické kameře Seizó Sengena, která se labužnicky rochní v dlouhých záběrech, exaltovaně soustředěném lolitovském herectví původní teenage popové ikony Hiroko Jakušimaru, která téměř nikdy nemizí z obrazu, i nepředvídatelném střídání pasáží lyrických a akčních. Sómaiovi se s grácií Jevgenije Pljuščenka daří ladně bruslit mezi poctou, parodií a melodramatem, kýči je však naštěstí vstup zapovězen. Filmovce se opět podařilo otevřít mi branku k nečekaným rozkoším. Díky!
Z Japonské historie do polské současnosti je překvapivě blízko, ze sálu Reduty do Klubu kultury vzdušnou čarou cca dvě stě metrů. Na programu byl snímek Ti druzí (Inni Ludzie, Polsko 2021). Avizovaný hip-hopový muzikál má mnohem blíže k opeře – důraz není kladen na taneční scény, ale na precizní sólový rap připomínající árie. Celovečerní režijní debut Aleksandry Terpińské, adaptuje románovou předlohu Doroty Masłowské do podoby fluidní urban morality, jejíž audiovizuální stránka okamžitě upomene na Magnólii Paula Thomase Andersona či tvůrčí postupy Gaspara Noého. Osudová odysea ústředního hrdiny, rappera a bezvýznamného dealera drog Kamila vstupní motivací vzdáleně připomene Sedlákův Banger, humoru a samolibých gangsta póz je zde ale pomálu. Režisérka usiluje o vrstevnatou společenskou kritiku vnímanou výrazovými prostředky typickými pro poezii ulice. Formálně odvážný pokus o filmový grime podtrhuje příkladné frázování většiny hereckého ansámblu, které zároveň vytváří emoční distanc. Speciální pozornost si v tomto případě zaslouží i vynikající překlad komplikované textové fugy, jímž se profesně blýskla dlouholetá spolupracovnice LFŠ, polonistka Martina Bořilová. Hip-hop má zjevně v… srdci. Ambicióznímu výkřiku, jenž by určitě slušel i širší distribuci v ČR, k dokonalosti brání tematická zacyklenost, zřejmě kořenící v přílišné úctě k literárnímu předobrazu, a větší tah na závěrečnou branku. Skutečný konec přichází až cca napočtvrté. Co do tvůrčí odvahy by se však čeští debutanti od těch polských měli učit. S radostí jsem zřel.
To nejšílenější tradičně nakonec. Do finále svátečního dne nás doprovodila dvojice sehraných průvodců temnými zákoutími německé kinematografie zodpovědných za Půlnoční delikatesy – Jiří Flígl a Mojmír Sedláček. Početný dav oddaných návštěvníků tentokrát dramaturgicky rozmašírovali filmovým masomlejnem Christopha Schlingensiefa Terror 2000 – Jednotka intenzivní péče Německo (Terror 2000 – Intensivstation Deutschland, SRN 1992). Završení režisérovy „německé“ trilogie si excesivní energií, nemilosrdně kriticky napadající nejen všemožné předsudky a sociální tabu, ale především uťápnutý divácký vkus, nijak nezadá s eruptivním talentem Rainera Wernera Fassbindera či groteskními výstřelky Kaufmanovy Tromy. Nekonečný příval exploatačních atrakcí není samoúčelnou provokací, ale nadčasově účinnou metaforou chaosu vezdejšího světa. Ideální test hranic divácké otrlosti a doslova Klondike pro příznivce neortodoxní hrubozrnné zábavy.
Nezapomenutelná tečka nedělní noci!
Pokračování příště!
///
Více na i-DN:
…
Komentáře k článku: Dotkni se filmu (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
