Drahý Václave,

měla jsem to štěstí a čest být s Tebou ve dvou inscenacích. Jak jsi hned v první zkoušce dokázal „vyšít“ ten nástupní taneček doktora Kolenatého ve Věci Makropulos, to bylo geniálně promyšlené a neuvěřitelně komické. Čekala jsem tam vždycky o něco dřív na svůj výstup a pokaždé jsem žasla obdivem.

Druhá naše společná práce, 1914 – zase v režii Roberta Wilsona –, to jsem Tě sledovala od začátku až do konce ze svého úkrytu pod jevištěm, odkud jsem jen občas vyjížděla nahoru do hlediště otevřeným rozviklaným výtahem. A tam dole jsem znovu žasla nad Tvými dlouhatánskými a předrepublikovými texty, kterými jste se s Javordou častovali, to byl maraton!

Ovšem nejkrásnější byly hodiny s Tebou v autokaru, když jsme jezdili na zájezdy – Bratislava, Maďarsko, Německo nebo taky Francie. Seděli jsme vedle sebe v první řadě, hned za šoférem, to se při nástupu do autokaru už vždycky respektovalo.

Václave, za Tvé vyprávění a za dlouhé rozmluvy s Tebou Ti děkuji!

Klaním se Ti, myslím na Tebe, chybíš mi.

Tvá Soňa (Červená)