Drozdová: Divadlo je přechod přes žhavé uhlíky
Od dětství byla hravá a brzy si uvědomovala, že by se ráda stala herečkou. Cesta Hany Drozdové k vysněnému povolání však nebyla pro členku činohry Národního divadla v Brně přimočará. Nejdříve vystudovala gymnázium, pak pedagogickou fakultu – a nakonec herectví na JAMU.
Foto: Lukáš Fronk
Pocházíte z umělecké rodiny. Dědeček byl akademický malíř, hrál amatérsky divadlo. Váš bratr Jan Drozda vede ateliér na UMPRUM. Malování se věnuje i váš tatínek. Vy jste v dětství hrála na flétnu a saxofon a navštěvovala dramatický kroužek. Co vás ještě bavilo?
Můj táta byl úžasně hravej. Na chalupě jsme pořád něco vyváděli. Pálili jsme keramiku, hráli jsme divadlo na louce pro tři místní babičky, pozorovali jsme zatmění slunce přes čtvrtku, venčili jsme kozu na vodítku nebo jednou jsme dokonce sestrojili miniaturu létajícího horkovzdušného balónu. Sama jsem si potom často hrála na rodinu. Celý pokoj jsem si přestavěla na „byt” a nejoblíbenější panenky byly moje děti. Pamatuju si přesně ty situace, které jsem pořád dokola opakovala, přišla jsem domů z práce, uvařila jsem v dětské kuchyňce, přebalila jsem děti a byla jsem hrozně důležitá. Nebo jsem si často hrávala na knihovnu. U nás v Letňanech jsme měli dlouho takový ten oldschoolový systém, že se z knížek vyndávaly záložky a ručně se do nich vpisovaly detaily výpůjčky, neskutečně mě bavilo to sledovat, tak jsem si na to potom hrála. Jelikož jsem v pokoji měla obrovskou knihovnu, ve všech knihách byly záložky a celou rodinu jsem nutila chodit ke mně do knihovny, měli i průkazky. Ve 12 jsem poprvé hrála na školní besídce krále. Hned v zápětí mě brácha odvedl do dramaťáku a bylo jasno.
Po gymnáziu jste se hlásila na herectví, ale nevzali vás a tak jste začala studovat pedagogickou fakultu se specializací na dramatickou tvorbu. Studia jste nedokončila, touha po herectví byla silnější a nakonec vás přijali na JAMU v Brně. Nelistovala jste svého rozhodnutí, že jste pedagogickou fakultu nedokončila a šla na herectví?
Upřímně, s rukou na srdci – nikdy. A neříkám to proto, že by to byla špatná škola, cítím k ní respekt a všechny, kteří se rozhodli tuhle profesi dělat, obdivuju, jen pro mě to vlastně nikdy nebylo. Od dětství jsem nebyla moc akademický typ. Základku jsem vyšla jen díky tomu, že se tam tak nelpělo na biflování a dalo se to nějakým způsobem okecat, ale gymnázium jsem málem neprošla. Vůbec mě to nebavilo a šíleně jsem bojovala, před maturitou jsem dokonce matikářce musela slíbit, že už nikdy matiku dělat nebudu, jinak by mě k maturitě ani nepustila. Za což se teda zpětně omlouvám, protože jsem jí paradoxně pak ještě další tři roky na peďáku studovala. Na mém oboru jsem asi hledala přesah. Měla jsem zaměření na dramatickou výchovu, ale bohužel tam toho z tohohle oboru bylo strašně málo. Člověk to asi nějak vnitřně cítí, že to není ono. Když jsem přišla na JAMU, všechny věci mě bavily a nebrala jsem to jako povinnost, vtáhlo mě to a vyplivlo až po čtyřech letech, rovnou do divadla.
Večer tříkrálový. Foto: Marek Olbrzymek
Již během studia pedagogiky jste hostovala ve Švandově divadle v Praze, kde jste spolupracovala s Kristýnou Frejovou. A ke konci JAMU jste v roce 2019 hostovala v ND v Brně ve hře Hledání ztraceného času. A dnes sedíte v šatně se svoji pedagožkou, herečkou Janou Štvrteckou, s níž hrajete v několika inscenacích. Jaké to je být s bývalou kantorkou na scéně?
Ze začátku trochu divný. Jana mě měla na mluvu, takže veškeré naše předváděčky na JAMU seděla v první řadě a zapisovala mluvní připomínky. Když jsem s ní poprvé zkoušela v divadle, byla jsem snad víc nervózní z toho, že budu šumlovat a dávat špatně důrazy, než ze samotných prvních zkoušek. (smích) Ale vůbec to tak naštěstí nebylo. Poprvé, kdy mi došlo, že jsme překonaly hranici student/pedagog bylo, když mi z pusy vypadlo: „chápeš to, ty vole?”
Od roku 2020 jste v angažmá brněnského Národního divadla, kde vás mohou diváci vidět jako – Natašu v Na dně, Kitty Givensovou v Nebesích, Violu ve Večeru tříkrálovém, Sally v Leopoldstadt nebo Babetu v Sňatcích na železnici. Jaké role ráda hrajete?
Nejraději mám asi Violu a Kitty. U Violi je to paradox, protože ze začátku jsem s tím svým vnitřním chlapem trochu bojovala. Hledala jsem míru, kolik tam musí být Cezario (postava chlapce, za kterého se Viola převléká), kolik Viola a kolik já. Vždycky se mi jeden z těch tří vymkl z rukou. Což je na tom přesně to, co mě baví. Obecně mám ráda, když už jsou inscenace vyhrané, to je pak krásnej surf. Hledat míru, nové motivace. Pozorovat kolegy, jak si s textem hrají. Takže tuhle hru si teď vyloženě užívám. Byli jsme s ní teď dokonce v Gdaňsku na festivale. Shakespeare je zkrátka miláček. Co se týče Kitty, tam je velmi tenká hranice do karikatury a to mě baví pokoušet. Je to taková prostá, vesnická baba, která je ale zároveň velmi invenční a do všeho se neustále montuje. Je to přesně ten typ člověka, který si myslí, že všechno ví a všechno zažil, a když nakonec vidí, co se tam všechno odehraje, pochopí, že neví vůbec nic. Což je pro mě taková krásná parafráze na současný svět a úroveň vědomí. Baví mě její energie. Téma Nebes je hodně syrové s notnou dávkou černého, velmi specifického humoru, 12 žen na jevišti, to je síla. Doporučuju! (smích) Ale asi nejvíc jsem si za minulou sezonu oblíbila Kristu v Kočáru do Vídně. Byl to výjimečný projekt, který vznikl ve spolupráci se symfonickým orchestrem a měl asi jen sedm uvedení. Předlohou byla novela od Jana Procházky a bonusem bylo, že zde byl dovysvětlen příběh právě Kristy, který ve stejnojmenném filmu vůbec není.
Večer tříkrálový. Foto: Marek Olbrzymek
Čím je pro vás divadlo tak okouzlující?
Divadlo je pro mě jako přechod přes žhavé uhlíky. Pokaždé, když lezu na scénu, projede mnou podobný náznak strachu a zároveň natěšení. Takový ten pocit, jako když jedete na tábor. Těšíte se, ale zároveň se trochu bojíte, abyste si našel kamarády. Uvědomění, že se to děje teď a tady. Možná by se to dalo nazvat trémou, ale mě to připomíná spíš ten proces, kdy lezete na žhavé uhlíky a svojí mysl nastavíte na to, že to nepálí. A pak už jen kouknete před sebe a jdete. Stejně vnímám hraní. Když vlezu na scénu, cítím svobodu, která je s celým tímhle rituálem spojená a je neskutečná.
Šla jste někdy přes ty zmíněné uhlíky doopravdy?
Šla, nedávno. A bylo to tak přirozené a obyčejné. Dlouho jsem o tom přemýšlela, mnoho lidí, kterých si velmi vážím, podobným rituálem prošlo a tak mě to dlouho lákalo. A najednou se to ke mě přirozeně dostalo a pod vedením Pepy Šálka jsme to za zvuků všech možných bubnů a povzbuzování dalších asi padesáti parťáků přešli. A rovnou dvakrát. A musím říct, že vypnout na chvíli toho vnitřního policajta, kterej nám pořád hučí do hlavy, že to prostě není možný, aniž bychom se nespálili, je totálně osvobozující. A vlastně nepopsatelné, to se musí zažít.
Kočár do Vídně. Foto: Marek Olbrzymek
Zahrála jste si ve filmech (Přítel, Když prší slzy) a seriálech (Vyprávěj, Policie Modrava, Specialisté). Jak se vám před kamerou pracuje?
Ke kameře jsem se víc dostala až v posledních třech letech a je to úplně jiná disciplína. Na jeviště vylezete a po dvou hodinách slezete splavení, plní endorfinů a jdete domů, je to pro mě přirozené prostředí. K natáčení cítím respekt. A přistupuji k němu jako ke staršímu bráchovi, od kterého se hodně učím. Taky je tam hodně čekání, hodně opakování, ale má to prostě obrovské charisma. Je to neskutečně složitý mechanismus plný stovek lidí, kteří denně pracují na tom, aby zrovna to, co se točí, bylo perfektní. A být toho součástí je nádherný pocit, který vás chytne a nepustí. Samozřejmě taky záleží na tom, co točíte. První film, který jsem natočila, byl debut jedné české režisérky a s výsledkem jsem zkrátka vůbec nerezonovala. I to se může stát a myslím si, že to součást naší profese. Smířit se s tím, že výsledný produkt už prostě neovlivníme.
Sňatky na želenici. Foto: Patri Borecký
Jak to máte s výtvarným uměním? Malujete, kreslíte nebo raději obdivujete díla jiných?
Malování je věc, která mi opravdu nejde. Asi se náš rodinný talent v mém případě přetransformoval do herectví, protože jinak nevím, kam se ta genetická informace poděla (smích). Od malička jsem fakt nedokázala namalovat nic realistického. V pubertě jsem si malovala takové abstraktní malůvky a považovala je, za jakési malířské pokusy, ale brzy jsem s tím přestala. Pak to na mě znova přišlo za covidu, když jsme s Šimonem byli v Brně v lockdownu a nevěděli co by. Jelikož jsem měla jen krabice od různých zásilek, tak jsem si od táty půjčila barvy a malovala na karton. Spíš než, že by to mělo nějakou estetickou kvalitu, fungovalo to na mě jako meditace. Poslouchala jsem u toho rozhlasovky a neskutečně mě to bavilo. Ale co se týče výtvarného umění jako takového, to je mé obrovské téma. Celý život jsem obklopena obrazy. Ať už dědečkovými, tátovými nebo bráchovými, je to součást celého mého života, kamkoliv jsem se stěhovala, vždy šly první obrazy. Taková série, která se mnou snad zůstane až do smrti.
Vašim přítelem je herec Šimon Bilina. Pracovali jste spolu již v divadle?
Šimon k nám přišel ještě s jedním naším kamarádem hercem Radkem Melšou z hereckého ročníku, který byl nad námi. Ve třeťáku. Dalo by se říct, že po nějakých peripetiích dobrovolně odešli od svého pedagoga a šli k nám. Což bylo zvláštní. Na JAMU je ten herecký kruh vždy velmi pevný, v jednom ročníku je nás třeba jen devět nebo deset, takže každý nový člen, ještě po dvou letech studia, je vždycky trochu změna. Ale kluci se chytli krásně a myslím si, že konkrétně se Šímou jsme mezi sebou měli od začátku něco „trochu jiného“. V Martě jsme si spolu zahráli v Opilých. Byli jsme výjimečný ročník, co se týče typů a osobností. Nikdo si nezáviděl, byli jsme dobrá parta, brali jsme se a nelezli si do zelí. Někdy se mi potom zasteskne.
Jak ráda trávíte chvíle volna?
To se hodně mění věkem. Dřív jsem hodně vyhledávala společnost a obecně raději trávila čas ve městě. Teď, když máme volno, úplně nejraději mizíme na naší chalupu na Ještěd. Je to místo skoro na samotě, kde zamrzl čas, vodu bereme ze studny, topíme v kamnech a po večerech posloucháme rozhlas nebo čučíme do stráně. Člověka ty všechny denní rituály, jako donést vodu, naštípat dříví, přikládat do kamen, koupat se v lavoru nebo venku ve studánce, vrací k sobě a k tomu podstatnému. A to je asi teď moje největší téma. Návrat sama k sobě.
Komentáře k článku: Drozdová: Divadlo je přechod přes žhavé uhlíky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
