Duch festivalu se nemění – Festival d’Automne, Paříž
V Paříži se v současnosti představuje 48. ročník Festivalu d’Automne (Podzimní festival, 30. září – 31. prosince 2019), který se zaměřuje na současné divadlo, tanec, hudbu a performativní umění. A svůj záběr přenáší i do filmu a vizuálního umění.
Publikum bylo svědkem autentických výpovědí čtyř pozvaných aktérů… Radio Live žurnalistek a produkčních Aurélie Charon a Caroline Gillet a výtvarnice Amélie Bonnin FOTO ARCHIV RADIO LIVE
Festival d’Automne přitom vznikl v roce 1972 jako malá desetidenní přehlídka. Dnes na něm participují přední pařížské instituce, namátkou jmenujme Théâtre de la Ville, Philharmonie de Paris nebo Centre Pompidou, a svůj program přenáší i na předměstí. Hlavní poslání se tedy od prezentace toho nejlepšího ze současného umění posunulo i k decentralizaci a spolupráci v celém regionu Ile-de-France. Umění tak nemá být elitní záležitostí centrální Paříže, ale příležitostí pro všechny.
Decentralizace
Zakladatelem festivalu byl Michel Guy. Mohlo to být v roce 1970, kdy se zmínil, že musí jezdit do Spojených států nebo do Německa, aby viděl představení, která ho zajímají. A to zvlášť v tanci, v současné hudbě, v činohře a v neposlední řadě i ve výtvarném umění. A že by je rád viděl v Paříži, osvětluje vznik festivalu Marie Collin, současná programová ředitelka, která s Michelem Guyem dlouhou dobu spolupracovala. Původně desetidenní akce se postupně rozrostla a dnes se odehrává několik měsíců. Mnozí ji dokonce nazývají pařížskou podzimní uměleckou sezonou. Publikum si zvyklo, že na podzim je díky ní v Paříži a jejím okolí k vidění mnoho nejen z divadla, ale i z řady dalších oborů světového umění. Duch festivalu se nemění. Ukazujeme jak slavné umělce, tak i méně známé, kterým otevíráme dveře do světa. Jde nám o mix umění od velice známého, méně zavedeného až po kreativce, které uvádíme i s rizikem neúspěchu. Právě to je na programu přitažlivé, tvrdí Marie Collin.
Velký vývoj má za sebou i propojení s okolím Paříže, vždyť původně probíhal festival pouze v centru. Trvalo skoro patnáct let, než se ho podařilo rozšířit i mimo ně. Pokud se nám daří přivážet do Paříže umělce z druhého konce světa, chceme jejich tvorbu ukázat většímu spektru diváků, nejen těm v centru. Podařilo se nám navázat spolupráci s divadly a institucemi v podstatě po celém regionu Ile-de-France. Přibližně od roku 2000 tak máme na pětadvacet festivalových míst i mimo centrální Paříž, říká Marie Collin.
Proces Bobigny
Jednou z inscenací, kterou letos uvedlo divadlo T2G v severozápadním předměstí v Gennevilliers, byla Reconstitution: Le procès de Bobigny (Rekonstrukce: Proces Bobigny). Režisérky Émilie Rousset a Maya Boquet v ní otevírají skutečný případ znásilnění Marie-Claire Chevalier, který v roce 1972 rozvířil francouzskou společnost a otevřel otázky práv žen, feminismu a práva na potrat. Divačky a diváci si v této inscenaci sami volí, jak se o případu nechají informovat. Na dvanácti stanovištích jim patnáct herců a hereček formou rozhlasového vysílání (každý si na stanovišti nasazuje sluchátka) předává pohled odbornic i odborníků, novinářek, lékařek i obyčejných svědků tohoto případu. Dozvídáme se tak třeba, že známá herečka té doby třikrát podstoupila tajný potrat, protože to „prostě jinak nešlo“. Nebo jakou metodou se bránila proti početí – vkládáním čípku do vaginy. Dozvídáme se, jak jejich feministický manifest provokoval francouzskou společnost natolik, že si vysloužily nálepku „Manifest 343 děvek“. Nutno dodat, že pod manifest se v té době podepsala i Agnès Varda, Anne Wiazemsky nebo Ariane Mnouchkine. Svědectví osobností doplňují i výpovědi znalkyň a žen, které formovaly názory tehdejší francouzské společnosti. Slyšíme tak hlas advokátky Gisele Halimi nebo političky-akademičky Simone Veil, díky níž „zákon Veil“ nakonec vstoupil v roce 1975 v platnost. Každý z inscenovaných monologů netrvá víc než patnáct minut. Představení nehodnotí ani nekritizuje dobu. Jen ji zobrazuje, reflektuje, nabízí historické vhledy a jejich dobové i současné komentáře. Navíc intimní formou, u které máte dojem, že je vám skoro „našeptáván do ucha“. A nikdo vás nenutí tvořit si názor. I když některé tehdejší postoje jsou z dnešního pohledu skutečně úsměvné.
Nemotivační dopisy
Scéna T2G je i na pařížské poměry mimořádná. A to nejen svým dramaturgickým záběrem a budovou, ale i kreativitou. Právě v ní uváděl své autorské představení Lettres de non motivation (Nemotivační dopisy) i mladý francouzský režisér Vincent Thomasset. Vycházel přitom z díla Juliena Prévieuxe, lauráta Ceny Marcela Duchampa, která se ve Francii udílí od roku 2000 umělcům za současné umění. Ten ve svém konceptuálním díle reagoval na nabídky práce a firmám psal „nemotivační dopisy“, tedy takové, ve kterých „žádá“, aby ho nezaměstnaly. Záhy se mu dostávaly zajímavé odpovědi. Právě reakce na trh práce, cynické zacházení i způsoby komunikace oddělení tzv. lidských zdrojů jsou hlavními tématy díla Vincenta Thomasseta. Zajímal mě odpor, bojovnost i to, co si nechceme připustit. Pro mě pak byla motivací i nová zkušenost. Totiž vůbec poprvé jsem takto pracoval se skupinou profesionálních herců a hereček. Předtím jsem se zaměřoval na tanečníky, říká režisér. Přiznává, že s podobným zacházením na trhu práce má i on svou zkušenost. A právě agresivní, chladné jednání ho motivuje ve zkoumání její podstaty a v mapování komunikací mezi lidmi. Když děláte tuhle práci, chci říct divadlo, musíte být motivována. Jinak to nejde. Co mě prvotně zajímá, je způsob používání jazyka a jazykových prostředků – slov nebo gest. Svou inscenaci zasadil do malého prostoru, v němž diváci sedí kolem improvizovaného jeviště. Je to velmi intimní prostor, taková aréna. O to víc můžeme sdílet pocity mezi herci a diváky, charakterizuje inscenaci režisér.
Obyčejní lidé – v Paříži i v Cérgy
Není to ale jen scéna v Gennevilliers, která se pyšní neotřelým přístupem a novátorskou dramaturgií. Mimo Paříž najdeme i další divadla, která stojí za zmínku a mnohdy i předčí slavné pařížské scény. Rozhodně se jim daří zvát zahraniční soubory a publikum se za nimi vypravuje i více než hodinovými trasami městskou dopravou. Jsou to i Aubervilliers, Nanterre nebo Cérgy… vyjmenovává je Marie Collin. Právě v posledně zmiňované, v národní divadelní scéně sídlící na západním předměstí Paříže v Cergy-Pontoise, kde v letech 2002 a 2005 hostovalo Klicperovo divadlo Hradec Králové a v roce 2007 Divadlo Husa na provázku, vždy s inscenacemi Vladimíra Morávka, se 20. a 21. listopadu představilo pražské Divadlo Archa s inscenací Jany Svobodové a Číňanky Wen Hui Obyčejní lidé, s níž se v létě úspěšně představilo na Avignonském festivalu. Nebylo to jediné letošní pařížské hostování této inscenace. Začátkem listopadu (5.–9. 11.) ji Archa pětkrát představila v pařížském Théâtre des Abbesses na Montmartru. Spolupráce Podzimního pařížského festivalu s čínskou režisérkou a performerkou Wen Hui je pro festival důležitá, představila se zde již počtvrté. Její práci doma v Číně i jinde ve světě sledujeme dlouhodobě, takže nás její spolupráce s Divadlem Archa zajímala od prvopočátku a bylo nám jasné, že pokud se podaří, tak ji pozveme. A stalo se, zdůvodňuje pozvání ředitelka festivalu.
Radio Live
Podzimní festival dává prostor nejen „ryzím“ divadelním projektům. Zaujal mě například projekt, který na první pohled divadelně nepůsobí: Radio Live. Jde o projekt, který uvedly v život Aurélie Charon a Amélie Bonnin, dvě redaktorky státního rozhlasu Radio France, redakce France Culture. Někdy před deseti lety se rozhodly natočit sérii rozhlasových dokumentů o své generaci v různých koutech světa, především v místech politických, sociálních, válečných konfliktů. Nebo v zemích třetího světa. Cestováním si vytvořily ohromnou síť lidí, kteří jim sdělovali zážitky a svědectví ze svých zemí. Natočený materiál byl určený pro rozhlas, ale přátelství přetrvávala. Redaktorky se tak rozhodly uspořádat setkání jednotlivých aktérů v různých místech světa, aby si mohli z očí do očí vyprávět své příběhy. Já jsem se účastnila jubilejního šedesátého pokračování tohoto komponovaného pořadu. Odehrálo se v Brookově divadle Théâtre des Bouffes du Nord. Publikum bylo svědkem autentických výpovědí čtyř pozvaných aktérů. Prvním byl Amir, původně z Gazy, druhým tanečník Yannick z Rwandy, třetím boxer Heddy z předměstí Marseille a čtvrtou divadelnice Gal z Tel Avivu. Všichni čtyři působili velmi profesionálně. Hlavně Amirovy zkušenosti z utečeneckého tábora v Gaze a Yannickovy vzpomínky z Kigali byly velice dramatické a dojemné. Obě redaktorky večer zkušeně moderovaly. Dvouhodinové improvizované diskusní fórum působilo živě, a to nejen různorodými příběhy čtyř aktérů, ale i díky zpěvu, tanci a filmovým projekcím.
V tomto textu jsem se snažila vyjmenovat aspoň minimum z představení první části pařížské přehlídky. Není náhoda, že podzim je v Paříži přeplněný kulturními akcemi. Právě Festival d’Automne tomu velmi napomáhá. Jeho program se ale neodehrává jen na podzim, ale i podstatnou část zimy. Nekončí dokonce ani 31. prosincem, ale mnohé jeho akce pokračují až do konce ledna příštího roku.
Komentáře k článku: Duch festivalu se nemění – Festival d’Automne, Paříž
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
