Důležité je pro nás téma
S režisérkou a uměleckou vedoucí Divadla Letí Martinou Schlegelovou o nových hrách, Centru současné dramatiky i plánech na příští sezonu hovořila Ester Žantovská.
Mark Ravenhill: Bazén (bez vody)
foto Petr Krejčí
Divadlo Letí už je dnes zavedenou značkou, co se uvádění nových her týče, v takto vytyčené dramaturgii je vlastně českou jedničkou. Jak vybíráte hry? Máte nějaká další kritéria kromě prvního českého uvedení?
Divadlo Letí se snaží o přístup, který bychom mohli nazvat divadlem autorů. Nechceme, aby dramaturgii ovlivňovala profilace jedné nebo dvou režijních osobností, ale aby skutečně vycházelo z textů. Chceme, aby náš výběr zasáhl co nejširší spektrum toho, jak se dnes píše. Nejde o krajní segmenty jako bulvární komedie, ty najdou uplatnění i bez nás, ale netoužíme ani výlučně po vysloveně experimentálních textech. Zásadním kritériem pro výběr hry je pro nás téma.
Snažíte se být „féroví“ vůči různým proveniencím a jazykovým oblastem? Je speciálně tobě nějaká bližší?
Já osobně se nejvíc věnuji německy mluvící oblasti a Británii, ale díky cyklu 8v8 si můžeme vyzkoušet víc titulů z různých jazykových oblastí ve formě scénické skici a zjistit, která je nějakým způsobem nosná. Držíme si jen „povinnou“ otevřenost vůči českým autorům, což cítíme jako jeden z hlavních přínosů našeho divadla.
Jak se současnému dramatu daří jinde po světě? Co nová jména, přece jen se u nás stále objevují spíš nové hry zavedených autorů?
České prostředí bylo a je hodně konzervativní. Dnes už ne v tom smyslu, že by se nedala uvádět současná dramatika, naopak mám pocit, že už je to povinná součást repertoáru. Ale divadla se z toho snaží vylhat tím, že jdou po ověřených jménech a titulech. V zemích, kde mají nové hry velkou podporu, jako je Británie a Německo, je jednoduché uvést domácí hru, ale se zahraničními už je problém. U nás je to naopak, když se řekne britská hra, tak si ji hned všichni chtějí přečíst, uvést českého autora se ale vlastně pořád bojí.
V jakém stavu je tedy podle tebe česká dramatika? Je váš rezidenční program pro české a slovenské dramatiky reakcí na to, co jste přečetli?
Je. Podle nás vůbec není problém v tom, že by tu nebyli talentovaní lidé, kteří umějí psát. Ale chybí tu možnost delší práce na textu. Teď budu trochu zjednodušovat a provokovat: u nás existují převážně dva modely. Buď je autor současně umělecký šéf nebo dramaturg, a tak si svůj text v divadle nasadí, případně i zrežíruje. Nebo autor píše do šuplíku, získá třeba Cenu Alfréda Radoka, ale hru stejně nikdo neuvede. My jsme s rezidenčním programem přišli proto, aby měl autor možnost – dokonce povinnost! – přepisovat. Aby to, co považuje za hotovou verzi, zvážil podle scénického čtení nebo práce s dramaturgem. Jinak se snad ani pro divadlo psát nedá. Máme radost, že se idea ujala, najednou přišlo s rezidenčními programy několik dalších divadel.
Jak přesně rezidenční program funguje? U nás to na rozdíl třeba od proslulých programů Royal Court Theatre není obvyklé.
Zatím ke každému textu přistupujeme individuálně, takže nemáme žádný mustr à la Royal Court. Na začátku se určí, jak dlouho má hra možnost vznikat, třeba Sikorova Zpověď masochisty vznikala dva měsíce. Během takové rezidence dochází k intenzivní debatě s režisérem a dramaturgem o tom, o čem by hra asi měla být, ale autor v podstatě píše sám. V klasickém rezidentním programu se ale hra vyvíjí třeba i rok, autoři se hlásí s námětem a my si na základě něj vybíráme. Dramaturgie Letí tkví především v tom, že někdo přináší téma, že chce komunikovat něco důležitého. Sikora silné téma měl. Naši druhou rezidentku, Annu Saavedra, zajímala role matky v současném světě. Bylo to bytostně její téma a my měli pocit, že má smysl se o tom bavit. Hra vzniká na několik verzí, ty se připomínkují, na jaře se provede scénické čtení, na jehož základě text půjde znovu do dílny.
Hra Romana Sikory Zpověď masochisty uvedená minulou sezonu, u diváků zabodovala a už je přeložená do tří jazyků. Je možné současnou českou dramatiku prosadit i v zahraničí? Třeba Zpověď masochisty je dosti globalizovaná politická satira…
Myslím, že je třeba vědět, do jakého kontextu určitého autora posílám. Posílat Lenku Lagronovou do Británie nemá smysl, protože tenhle styl psaní oni nebudou brát. Zpověď masochisty je text, který se nabízí, i když to má taky své meze, protože třeba pro britské prostředí je příliš neemotivní, brechtovský. V Německu ale Zpověď zaznamenala raketový start, poslali jsme ji do dramatické sekce Stückemarkt na berlínský Theatertreffen, který na podzim uspořádal prezentaci pěti nejlepších evropských her za poslední rok. Díky čtení pozvali na jaro do Berlína Divadlo Letí i s inscenací. S inscenací pojedeme i na Slovensko, do Divadla Astorka. Hra ale ještě před tím poputuje do Paříže, kde se představí celkem šest současných českých dramatiků. Zpověď masochisty bude jako jediná představena formou scénického čtení celé hry v Théâtre Ouvert. V zahraničí tedy sklízí překvapivě dobrý ohlas.
Rezidenční program je součástí většího projektu, nazvaného Centrum současné dramatiky. Jaké další aktivity spadají pod činnost Centra a co je jeho cílem? Proč vlastně vzniklo?
Centrum je rozšíření běžných aktivit Divadla Letí, tedy inscenační tvorby, scénických skic apod. Původně, při rozjezdu Centra, jsme se chtěli spojit s dalšími subjekty, které se zabývají současnou dramatikou. Letí jako malé občanské sdružení se na to necítilo, a tak jsme oslovili Institut umění – Divadelní ústav, Divadlo Na zábradlí, HaDivadlo, Švandovo divadlo a další. Záměrem bylo vytvořit síť na podporu současného dramatu. V rámci této sítě probíhají nejen rezidence, ale i další spolupráce. Součástí Centra je snaha sledovat, co se v oblasti současné dramatiky děje nejen v zahraničí, ale i u nás. Proto jsme zřídili tzv. festivalovou radu, která sleduje inscenace a nominuje je na Cenu Marka Ravenhilla za inscenaci nového textu. Ravenhill tuto cenu zaštítil a osobně předává. Postupně vytváříme i jakýsi „Klub s vášní pro novu hru“, tedy volné sdružení divadel, která mohou spolupracovat i dalšími způsoby, jako jsou například sympozia, diskuse atd. Během prvního roku fungování Centra se ale ukázalo, že idea nemůže fungovat bez skutečného centra, tedy místa, kam by se všechny aktivity koncentrovaly. Vznikaly i další problémy – grantové komise například nevěděly, jak Centrum podporovat, když je to projekt více institucí, z nichž jsou některé příspěvkové organizace. Takže jsme po roce dospěli k pozměněnému konceptu. Centrum současné dramatiky se nyní rovná Divadlu Letí. Ne proto, že bychom si chtěli tuto oblast nějak uzurpovat, ale aby bylo jasné, jaký subjekt za ním stojí. Propojení s ostatními divadly by měl zajišťovat právě „Klub s vášní pro novou hru“. Takhle je to přehlednější. Navíc se nám hned během prvního roku existence Centra podařilo napojit na evropskou síť divadel s podobným zaměřením. Stali jsme se oficiálním partnerem berlínského Stückemarktu, kam patří i Royal Court Theatre, Traverse Theatre, Sala Beckett a další. Získali jsme grant z programu Culture na mezinárodní projekt Generační ikony a připravujeme další, který by měl odstartovat v roce 2013. Jsme ve fázi, kdy jsme se museli stát jedním subjektem, který funguje v rámci mezinárodní sítě a na nějž se napojuje nějaká síť tuzemská.
Plánujete tedy zakotvit na jednom místě?
V loňském roce jsme ještě kočovali různě po Praze. Ale začíná to být neúnosné, jak pro nás, tak pro naše partnerská divadla. Vždycky se jim tam plemeníme trochu víc, než unese jejich provoz. Takže ano, hledáme vlastní divadelní prostor. Momentálně jsme v určitém bodu zlomu, v mezinárodním projektu jsme hlavní organizátor a jako jediní z pětice partnerských divadel, která v něm jsou zapojena, nemáme vlastní budovu. Situace, kdy nemáme ani administrativní zázemí, a přitom přes nás jako přes hlavního organizátora projektu protékají všechny peníze, to už je na hranici realizovatelnosti.
V této sezoně plánujete uvést takovou generační výpověď – komedii Plantáž německého autora Davida Gieselmanna.
V naší dramaturgii se mimo jiné objevuje linka, která je v první řadě generační výpovědí. Sem patří i uvedení hry Plantáž. Říkáme jí interně Vlasy 21. století. Jde o vyrovnání se s tím, jak komunita funguje či nefunguje dnes. Gieselmannova hra je specifická tím, že se odehrává na půdorysu Višňového sadu, zobrazuje společnost v rozkladu. Řekla bych, že tohle je aktuální pocit. Všichni cítí, že takhle to dál nejde, ale nikdo moc neví, co s tím. A Gieselmann to podává ironickým, hořce legračním způsobem jako Čechov. Poté, co jsme hru uvedli jako scénickou skicu, přišli jsme na to, že by inscenace měla být hudební. Ne snad jako muzikál, ale že je potřeba jít mimo čistě činoherní situaci. David Gieselmann s tím souhlasil a v rámci letní rezidence pro nás hru přepsal. Hudbu k inscenaci píše Tomáš Polák ze skupiny MIG21, oslovili jsme i další zpěváky naší generace, kteří v ní budou účinkovat.
Loňská sezona byla pro Letí pátá. Dá se už nějak bilancovat?
Myslím, že určitě dá. Letí se muselo přerodit z počátečního nadšeneckého studentského souboru v něco, co už s tou původní skupinou studentů skoro nesouvisí. Zůstalo jenom zaměření na současné drama. Je otázka, nakolik vlastně zůstáváme generačním divadlem. Do jisté míry ano, protože režiséři, dramaturgové, produkční kolem Letí, to je vlastně jedna generace. Stejně tak většina herců. Ale tím, že uvádíme a chceme uvádět autory všech věkových skupin, jsme vlastně generační divadlo o současném dramatu v jeho širokém spektru.
Komentáře k článku: Důležité je pro nás téma
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
