Důlní divadlo (No. 5)
V pátek odpoledne všichni trampové zabalí svoje usárny a krosny a vyráží směr divočina. V programu festivalového pátku tak logicky nemohly chybět dvě inscenace z linie Skauti a trampové.
Rozjívení hoši u ohníčku aneb Hubte trampy, serou v lese FOTO PATRIK BORECKÝ
Představení Hubte trampy, serou v lese divadla A studio Rubín pořadatelé umístili v prostorách Dolu Hlubina do tzv. Předsklípku. Těžko si pod tímto názvem něco představit, ale vlastně šlo o open air v prostorách vstupů do důlních sklepů. Na malém jevišti mezi dvěma omřížovanými vchody se odehrál příběh skautského dospívání a sebepoznávání v divoké přírodě českých luhů a hájů.
Hrát o skautech ve venkovním, hrady připomínajícím prostředí, se ukázalo jako klíčové. (Kameny a horní dřevěná lávka tuto hradní představu silně podporovaly.) Nic nedokáže evokovat divokou vodu lépe než štěrk (pokud není v okolí samotná voda), po kterém jet v kanoi na kolečkách znamená náročné proplutí opravdu tvrdých peřejek. A co může působit větší respekt než obrovský důlní komín tyčící se přímo naproti hercům obřadně kouřících dýmku míru. Herce zcela očividně bavilo hrát v tak atypickém prostředím. Představení bylo živé, uvolněné, hravé, plné improvizací a inteligentního využívání nového prostoru. Navíc, co je pro herce větší výzvou než totální černo nad hlavou při slovech jasná, modrá obloha.
Komunisti byli nechutní zombie, Gottwald byl mastná hlava a někdy by si člověk přál, aby problémy byly jen součást bojovky o bobříka FOTO ARCHIV
Druhé tábornické představení páteční program uzavíralo. Mlčení bobříků se od inscenace Hubte trampy, serou v lese nemohlo lišit víc. Paradoxně oba trampské kusy režíroval Jan Frič, kterému na letošním festivalu DreamFactory také náleží programová linie. Odpolední představení podle textu Ondřeje Novotného působí lehce, hravě, nechybí ironie a nadhled. Naopak inscenace Mlčení bobříků pracuje s výraznějšími stylizacemi, popkulturními odkazy a přesahy, absurditou, s často až extrémním zobrazováním určitých situací, ale taktéž s ironií, nadhledem a především syrovým humorem.
Inscenace hry Tomáše Dianišky silně stylizovaně poukazuje na absurditu příběhu Bedřišky Synkové, skautské vedoucí, která byla v 50. letech komunistických režimem pronásledována a naprosto nesmyslně perzekuována. Inscenace vzbudila vlnu kritiky ze strany skautských pamětníků, že nepravdivě a urážlivě zobrazuje právě osobnost Bedřišky Synkové. Avšak opak je pravdou. Právě díky černému humoru, groteskní interpretaci hrůzně absurdních událostí té doby může naplno vyznít osobní tragédie Synkové. Kontrast syrového humoru a úděsné reality zdůrazňuje fakt, že Bedřiška byla hrdinka, když dokázala přežít z logiky vykloubenou šikanu komunistických činitelů.
Komunisti byli nechutní zombie, Gottwald byl mastná hlava a někdy by si člověk přál, aby problémy byly jen součást bojovky o bobříka.
Erika Stárková a Jan Grundman v inscenaci Small Town Boy FOTO DOROTA VELEK
Do Divadla vědy se v rámci festivalu přesunulo bytové studio Divadla Letí, kde se umělci snaží vytvořit dílo otevřeně hovořící o homosexuálech, kde se každá z postav snaží najít svoji identitu, svůj smysl života, kde se srovnávají s osamělostí, disfunkcí vztahů a kde se také hodně dobře zpívá a hraje.
Už dlouho jsem nebyla na tak sociálně a politicky angažovaném divadle, které má smysl, ale zároveň není těžkopádné, sentimentální, patetické a plné klišé. Herci skrze scény ze života, absurdní výjevy sexuálně machistické političky nebo apelativní monolog jasně dávají najevo svůj postoj. Je nenormální muset vysvětlovat, stydět se nebo se obhajovat za něco, co je přirozené. V tomto smyslu je pro mě vypovídající scéna, kdy se syn svěřuje rodičům, že je heterosexuál a ti jsou z toho v šoku. V tu chvíli je nasnadě otázka, co je tedy normální a kdo to určuje. V podstatě vše, co je v inscenaci Small Town Boy ukázáno, platí obecně pro jakékoliv páry – žárlivost, osamělost, vztahová nerovnocennost, problém komunikace s rodiči, podezřívavost a tak dále. A to je vlastně hlavní sdělení.
Tvůrci si dělají z hereckého, uměleckého života legraci, humorně komentují sami sebe, s nadhledem ironizují kulturu, politiku, společnost. I tak je zřetelné, co je pro ně závažným tématem a co pouze vedlejší produkt (odkazy na Maryšu, texty Elfriede Jelinek). Hudební části a jejich skvělý výběr a aranžmá jsou výborným partnerem k hereckému jednání. Navíc úchvatně interpretovány Erikou Stárkovou a Jiřím Böhmem. Celý večer mě pálí jedna otázka. Co by čeští filmologové udělali, kdybychom se rozhodli Křemílka s Vochomůrkou prohlásit za homosexuály?
Hřeby v hlavě jsou typickým příkladem alternativní dramaturgie, která se v ostravských divadlech nevyskytuje FOTO ARCHIV
Když v roce 2005 Komorní scéna Aréna opustila své původní působiště, divadelní prostor dnes zvaný Stará Aréna zůstal bez souboru. Pět let byla ladem a až v roce 2010 se z ní pomalu začalo stávat opět kulturní centrum. Poslední rok je o divadle, které se ve Staré dělá, čím dál více slyšet. Je to především zásluhou uměleckého šéfa Pavla Gejguše, který buduje repertoár a snaží se vedle ostatních divadel s pevnou pozicí vydobýt tu svoji.
Z jejich produkce se v programu letošního festivalu objevily tři inscenace – Haprdáns, Hřeby v hlavě a Zlý jelen. Druhé v pořadí bylo v rámci Dream Factory uvedeno právě včera. Sci-fi o nadzemském uprchnutí ze zkaženého, zvráceného, apokalyptického světa do slastných halucinací pomocí zatlučení telurových hřebů do týlu vzniklo na motivy Sorokinova románu Telurie. Hřeby v hlavě jsou typickým příkladem alternativní dramaturgie, která se v ostravských divadlech nevyskytuje. V jistém smyslu tedy Stará aréna opravdu zaplňuje díru na trhu. Ať už se jedná o vskutku netypické texty, které tvůrčí tým Pavla Gejguše inscenuje nebo i naprosto odlišné improvizační večery, kterými evidentně vyvažuje návštěvnost náročnějších inscenací.
Stařena sice nemá stálý herecký soubor, nicméně napříč celým repertoárem prochází stabilní okruh herců, kteří ke Staré evidentně patří – jsou to povětšinou čerství absolventi konzervatoře, aktuální konzervatoristé či herci věkově blízcí. Dá se rozhodně říct, že Gejguš vytvořil ostravské generační divadlo. Výjimku tvoří Haprdáns, který vznikl ve spolupráci s Národním divadlem moravskoslezským a tudíž herecké obsazení se standardu trochu vymyká. Stará aréna naštěstí disponuje schopným tvůrčím týmem a talentovanými mladými herci, ve skládání dramaturgie si tedy můžou dovolit prakticky cokoliv. A stát se uznávaným rovnocenným partnerem ostravské divadelní scény.
///
Více na i-DN: Ostravské snění o skautech
Ostatní denní reportáže:
…
Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
