Důlní divadlo (No. 8)
A nastal den šestý, poslední den festivalu Dream Factory Ostrava. Důl Hlubina stále stojí a v programu festivalu už jen tři představení v pozoruhodné syntéze – ústecké My děti ze stanice Zoo, Vypravěč z dílny Spitfire Company a slavnostní závěr patřící hradeckému Richardu III.
Když fetuješ, ztrácíš jeden rozměr, přestáváš být člověkem aneb My děti ze stanice Zoo FOTO ARCHIV DIVADLA
Ústecké Činoherní studio zdá se pokračuje v linii inscenací nepříjemných, útočících na diváka téměř fyzicky. Tu dosud vedle například Klubu rváčů reprezentoval především polodokumentární Kopanec. Rovněž na skutečných událostech je postaven i příběh Christiany F., feťačky ze Západního Berlína 70. let 20. století, My děti ze stanice Zoo. Ta v něm vypráví o svém příchodu coby šestileté holčičky do nového bydliště, o rozvodu rodičů, totální nudě a objevení světa drog. A pak už jen hašiš, valium, LSD, herák šňupací, herák do žíly. A s tím pochopitelně (pokud nejste zlatá mládež) žebrota, krádeže, prostituce. Život redukovaný jen na sehnání peněz pro sehnání dávky. A s mantrou: Máš něco? Nevzpomínám si, že by existovalo jakékoli umělecké zpracování téhle látky, které by zároveň nepracovalo s jistou dávkou osvěty. Ani Ústí není výjimkou.
Jednoduchá scéna si vystačí pouze s dřevěnou deskou v pozadí symbolizující Berlínskou zeď. Ať už se děj odehrával v klubu, na ulici, nebo u nějakého feťáka doma, nikdy nejsou reálie podstatné. Podstatná je droga, zda bude, zda není, co se děje, když je, a co se děje, když není. A rovněž tomu pomáhalo i celkové zpracování, které se nesnažilo o nějaké experimentální čtení předlohy, ale poctivě odvyprávělo příběh tak, jak je napsán.
Jediným výrazným režijním prvkem v tomhle ohledu byla role Christiany F. ve věku padesát jedna let (Jaroslav Achab Haidler), která v určitých momentech stála za Christianou F. ve věku dvanácti let (Veronika Soumarová) a vyprávěla její příběh z budoucnosti jako nezvratný osud, do něhož se řítí. Inscenačně je pozoruhodná práce se světlem. Rozklad celého spektra pouze na červenou a zelenou, tady barvy, jejichž složením získáte ve 3D brýlích plastický obraz, neslo jasné sdělení: Když fetuješ, ztrácíš jeden rozměr, přestáváš být člověkem.
Ústecké My děti ze stanice Zoo je ale především herecké představení a nutno říct, že to byla radost, jakkoli to s ohledem na téma zní kacířsky. Především výkon Jana Jankovského, který, kdyby se narodil o dvacet let dřív, s klidem by mohl hrát v Boylově Trainspottingu i v Aronofského Requiem za sen. Přirozeně přecházel mezi zásadními polohami fetky – roztomilé blábolení, rauš, krize –, a ztvárnil tak dokonale plastického narkomana, jak jen narkoman plastický dokáže být. Vedle něj ještě za vyzdvihnutí stojí Tereza Volánková, toliko členka souboru 11:55, které role rozverné dívky z bohaté rodiny postupně se propadající závislostí až k jedovatě cynické feťačce verbálně rozkládající všechny okolo, ze všech jejích rolí, jež jsem měl dosud možnost vidět, sedla nejvíce.
Cécile Da Costa ve Vypravěči FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Souboj s osudem je i hlavním motivem Vypravěče, za nímž stojí režisér a autor konceptu Petr Boháč a především interpretka a iniciátorka konceptu Cécile Da Costa. Na platformě Spitfire Company připravil Petr Boháč typově podobnou inscenaci jako u nás i v zahraničí oceňovanou One Step Before the Fall s Markétou Vacovskou a Lenkou Dusilovou. Jevištěm byla opět čtvercová plocha, tentokrát však nikoli jako ring, ale prostě jen jako hranice pohybu. Po dvou stranách na ni navazují vždy po třech čtvercová akvária s různými obsahy, jako s vodou, pískem, cihlami apod. Z cihel hned na začátku postaví aktérka zhruba metr vysoký sloup. A počítá. Počítá ženy, počítá prázdné židle, počítá, dokud ji někdo nestopne… překvapivě to někdo z obecenstva zvládl ještě před tím, než se dostala za první desítku. A počítala nenarozené děti. Ty byly tři. A počítání do tří se pak stalo refrénem opakujícím se do konce představení.
Trauma z nenarozených, potracených dětí se tak jevilo aspoň mně, coby francouzsky nehovořícímu, jako stěžejní motiv, kolem něhož se točily i další životní kotrmelce, vášně a duševní zranění. Da Costa se totiž kromě tance vyjadřuje i zpěvem a proslovy v angličtině a francouzštině a titulky tu zoufale chybějí. Nebo aspoň v Hlubině chyběly. A je to škoda, mám pocit, že tak zapadlo spousta řečeného, které by vnitřní svět interpretky ještě více přiblížilo. Čistě dojem z hlasu a pohybu byl ovšem opět zážitkem, byť po One Step Before the Fall už ne tolik překvapivým.
Centrem je opět silový tanec hlavní aktérky, která se však na rozdíl od Vacovské, jež měla k ruce úžasný hlas Lenky Dusilové, musí spolehnout sama na sebe i stran přednesu. Naopak Vypravěč přinesl další možnosti symboliky – především když se Da Costa pustila ohromným kladivem do bourání cihlového sloupu, který v ten moment mohl představovat jak falus, který je vždy počátkem štěstí i neštěstí, tak chatrný základ vlastní identity. Nebo spoluprožití osudu svých nenarozených dětí v okamžiku, kdy se nejprve celá ponoří v embryonální podobě do vody, aby se pak promočená na kůži zahrabala do písku. Z lůna rovnou do země. Silné příběhy postavené spíše na pohybu a až lyrická režie – to jsou silné stránky Spitfire Company.
Titulního Richarda III. hrála úžasná Pavlína Štorková FOTO PATRIK BORECKÝ
Slavnostní zakončení festivalu proběhlo stejně jako jeho zahájení – Markéta Haroková a Ondřej Brett coby konferenciéři naštěstí ceremoniál příliš nenatahovali, a to i přes to, že tentokrát svým „jedinečným“ způsobem zpovídali druhou tvář festivalu Jana Vápeníka, bývalého herce Divadla Petra Bezruče, který se konečně dočkal slavné role v Shakespearově Richardu III. – role žáby. Tříhodinová inscenace Klicperova divadla v režii Davida Drábka přinesla kromě role žáby, ptáka, černého a bílého koně mnohá další překvapení. Všechny královny hráli například muži. Titulního Richarda III. ztvárnila úžasná Pavlína Štorková.
O inscenaci se za čtyři roky, co je v repertoáru divadla, napsalo nemálo, pročež připojím jen pár poznámek. Pozoruhodné pro uvedení v Ostravě bylo nepochybně akcentování „návratu“ Jana Vápeníka na svou rodnou hroudu. V tomhle ohledu je vynikající zcizená forbína, na niž Jan Vápeník přijde v kostýmu žáby a říká, že je Jan Vápeník a že se těšil na roli v Richardu III., že bydlí na předměstí Hradce kousek od OBI a že dostal tuhle roli žáby… Akcent na Ostravu pak přijde ještě v momentě představení černého koně Maximea Mededy, herce černé pleti, který prohlásí, že není: z vaší černé Ostravy… Ve zcizování se pokračuje ještě ve slavném Richardově snu, kde dojde ke geniálnímu setkání Williama Shakespeara (Filip Richtemoc) s Christopherem Marlowem (Jakub Tvrdík). Richard trpící tím, že z něj dramatik udělal zrůdu ptá se svého stvořitele, proč. Protože byl objednávka. A nechybí ani očekávatelné narážky na to, zda Shakespeare vůbec něco napsal.
Vedle jedinečného výkonu Pavlíny Štorkové, která vdechla svému Richardovi skutečně neuvěřitelnou dávku slizkosti, byl pro mě zážitkem i kůr se zpívajícími svatými a capella. A nepochybně nejen pro mě vzhledem k téměř neutuchajícímu potlesku ve stoje. A tak zas jednou skončil festival s velkou slávou a nadějí do dalšího ročníku.
///
Více na i-DN: Ostravské snění o skautech
Ostatní denní reportáže:
…
Komentáře k článku: Důlní divadlo (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
