Divadelní noviny > Festivaly Rozhovor
Dušan D. Pařízek: Čas od času se do České republiky vracet
S režisérem Dušanem D. Pařízkem jsme se sešli ve stanu na olomouckých šancích. Právě skončila beseda se zástupci Studia Hrdinů, které v rámci 21. ročníku mezinárodního festivalu Divadelní Flora uvedlo průřez současným repertoárem. Patří k němu i Pařízkova inscenace Kauza Schwejk, realizovaná v rakousko-česko-německé koprodukci. Na její spontánní závěr v Moravském divadle, při kterém zůstala velká část diváků s herci na jevišti, asi nikdo z nás nezapomene.
Čím se v současné době zabýváte?
Poslední premiéra proběhla na komorní scéně Deutsches Theater v Berlíně, v Kammerspiele. Uvedli jsme tam doposud nehraný text Ödöna von Horvátha Niemand (Nikdo). Horváth dal hře přívlastek „tragédie“, ovšem neupravená verze působí jako expresionistický výkřik mladého autora, snažícího se naráz pojmenovat veškeré problémy tohoto světa – bývalé, současné i budoucí. Krácením původního textu a použitím monologů z pozdějších mistrovských děl jsem se snažil ukázat, že se jedná o pomyslný „divadelní program“ pozdějšího neúprosného kritika maloměšťáctví, xenofobie i politického zpátečnictví. Výsledek jsme uvedli v německé premiéře v březnu, poté jsem sledoval ještě několik repríz a práci dotahoval. Po letech jsem se tak vrátil na tuto berlínskou scénu. Teď tam připravuji další práci, kterou zahájíme sezonu 2017/2018. Bude to dramatizace Ameriky od Franze Kafky. Chodím na představení, přemýšlím o obsazení a pracuji na úpravě.
Chystáte i nějaké projekty v Rakousku?
Další projekt tam budu realizovat ve spolupráci s vídeňským divadlem Burgtheater, kam se opět po třech letech vracím. Bude to mé první setkání se současným autorem Ewaldem Palmetshoferem. Přepisuje texty Gerharta Hauptmanna, pracovní titul inscenace zatím zní Před východem slunce a premiéra bude v prosinci v divadle Akademietheater. Další rakouský projekt následuje v rámci festivalové sezony 2018. Jedná se o scénickou adaptaci románu izraelského spisovatele Davida Grossmana A Horse Walks into a Bar (Přijde kůň do baru). Titul vychází z jednoho trapného vtipu a jedná se o příběh nemocného baviče, který stojí naposledy ve svém životě na jevišti a uráží své publikum. Diváci si zaplatili zábavu a on má potřebu se vyzpovídat. Jako čtrnáctiletý se během pobytu ve vojenském přípravném táboře pro mládež dozvěděl, že zemřel jeden z jeho rodičů. Vezou ho zpátky domů na pohřeb a on během dlouhé cesty uvažuje o tom, zda by bylo lepší, kdyby umřel táta, nebo kdyby umřela máma. Cítí se vinen a tohle břemeno, tuto metafyzickou vinu, která poznamenala jeho samého i celý jeho život, za sebou vláčí už čtyřicet let…
Proč jste si vybral právě tuto látku?
Je to text o válce, o konfliktech, které my tady ve střední Evropě teprve teď začínáme vnímat, protože se nás najednou citelně týkají. Bojíme se migrantů, bojíme se těch, kteří přicházejí ze Sýrie do Evropy. Xenofobie narůstá do nečekaných dimenzí, politický extremismus sílí. Pocit nadřazenosti a výjimečnosti poznamenává společenský i politický diskurz v mnoha zemích. Vznikají konflikty, které – samozřejmě v úplně jiných dimenzích – prožívá moderní Stát Izrael od svého založení v roce 1948. Tam je téma palestinské otázky, terorismu, války a střetů židovství s islámem na denním pořádku. Střet kultur určuje realitu, zasahuje do každodenního života a někdy si nemilosrdně vyžádá svou daň. Syn Davida Grossmana v roce 2006, bohužel, padl v druhé libanonské válce. Přesto, respektive právě proto, je Grossman jeden z nejdůležitějších intelektuálů této země, bytostným pacifistou. Jeho postoj a názory se často rozcházejí s oficiální zahraniční politikou Státu Izrael. Málokdo je doslova oprávněn se o tom všem rozepisovat tak jako on. A málokdo to dokáže s takovým nadhledem a vtipem. Setkal jsem se s ním osobně a byl to pro mě jeden z největších zážitků posledních let. Do Tel Avivu jsem v dubnu přijel o několik dní dřív, přečetl znovu román a došlo mi, jak moc jsem takové téma hledal a jak moc je podstatné se něčím takovým v současné době zabývat. Všechno, čeho se my Evropané bojíme a před čím naši kulturu celá desetiletí chránil pomyslný obranný val představovaný židovským státem, veškeré tyto původně vzdálené a „cizí“ problémy se během několika posledních let staly součástí naší skutečnosti. Zatím nevíme, co s tím, jak reagovat. David Grossman nám posílá zprávu z bojiště. Kdo se chce dozvědět, jak moc může život mezi kulturami ovlivnit lidskou mysl, měl by jeho romány číst. A v případě jeho poslední práce se ještě navíc jedná o příběh nepovedeného divadelního představení. Jinými slovy: pro mě osobně perfektní zadání.
Plánujete nějaký projekt v České republice?
Další prací by mělo být pokračování Švejka, tedy inscenace Kauza Schwejk. Je to logické – po vyšetřování bychom měli předvolat obžalovaného a dojde na výslech. Nebezpečný krok. Principem naší úpravy je předkládání i překládání zpráv o jistém „dobrém vojákovi z Čech“. Přirozeně tak vznikají přestřelky mezi Rakušany, Čechy a jedním Maďarem, které jsou ukázkou toho, jak snadno může lokální patriotismus, přístup k jiným národnostem založený na představě odlišnosti a často i nadřazenosti, vést ke konfliktům, potažmo i válce. Naše inscenace je úvahou o někdejší nevyhnutelnosti boje, o kterém všechny zúčastněné strany věděly, že ho nelze vyhrát. Od tohoto nadčasového divadelního rozjímání nad stoletím válek bychom se další částí inscenace nutně přiblížili konzervativnějšímu „uchopení“ Haškovy látky. Tradování příběhu způsobem „o Švejkovi bez Švejka“ celé inscenaci zajistilo čitelný styl, vyhnuli jsme se ale i srovnáním s jinými adaptacemi. Navíc jsme neomílali notoricky známé anekdoty. Zhmotněním hlavní postavy bychom se museli vrátit o krok zpátky. Takzvaný válečný folklor by byl pravděpodobně nevyhnutelný. Těžké rozhodování. Jestli na to dojde, ukáže čas.
Sledujete českou divadelní scénu?
Jako divák se snažím pravidelně sledovat práci Studia Hrdinů, rád jsem navštívil některá představení Michala Háby, brzy uvidím další – pan Hába tak ohromně rychle produkuje, že to ani během mých krátkých návštěv v Praze nelze stihnout. Během posledního roku mě začíná čím dál víc zajímat brněnské HaDivadlo – prozatím z dálky, což je samozřejmě absurdní: čtu rozhovory s Ivanem Burajem i zprávy o některých jeho inscenacích. V dohledné době se tam pojedu podívat, pociťuji vůči této scéně dluh. První premiéra, kterou uvidím, bude Macocha v režii Kamily Polívkové. Zajímá mě text Petry Hůlové, úpravu Kamily jsem četl a jsem zvědavý, jak moc se provedení bude lišit od mých představ. Očekávám andro-pes-i-mis(s)tickou černou mši na úkor mužské části populace, ze které se vyklube velké sebekajícné gesto – tak jak to dokážou jenom velmi kultivované mladé dámy, které se s nějakým sofistikovaným feminismem moc nepárají. Jinými slovy: zastřelte se samy – a když ne, tak přijďte, my to zařídíme za vás…
Čím se liší tvorba tuzemských divadel od té, kterou znáte ze zahraničí?
Srovnávání zmíněných scén s divadly, ve kterých působím v německy mluvících zemích, mi podle mého názoru nepřísluší. Mohu mluvit o tom, co je mi blízké. Oslovuje mě disparátnost repertoáru Studia Hrdinů, kterou celé divadlo chtě nechtě vypovídá o stavu svého stále trvajícího hledání vhodných pracovních postupů: ať už se jedná o zajišťování financí na realizaci a provoz inscenací, o snahu nalézt a ustálit čitelnou dramaturgickou koncepci, nebo o pojmenování či vymezení vztahu nejen hereckých spolupracovníků ke Studiu Hrdinů. Divadlo svou definitivní podobu ještě hledá – ale alespoň ji hledá a nezabředlo do stereotypu, což považuji za velice cenné. Devízou Hrdinů je konzistentní linka projektů, jako byly – a jsou – tituly Církev, Den opričníka, Skugga Baldur nebo Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. Bohužel jsem neviděl inscenace Pustina a Dílo, Dílo snad ještě stihnu. Například Kamiliny inscenace jsou dobrou ukázkou divadla, které chce být čitelným obrazem společnosti, pro které vzniká: temná vize budoucího vývoje Ruska, ke kterému se část české společnosti i její politické reprezentace ještě nereflektovaně vztahují?, vztah jedince k přírodě, kterou chce pokořit – třeba i za cenu toho, že zahubí sebe sama?, řečnění o stavu „domoviny“ a laciná kritika bezzubých představitelů politického establishmentu? – Diváci mají možnost se o těchto souvislostech něco dozvědět, ovšem obraz, respektive úsudek si o nich musí udělat sami. Divadlo, které klade otázky, pro mě s přibývajícím věkem znamená jednu z mála šancí na smysluplně strávený večer. A také důvod se čas od času do České republiky vrátit.
Komentáře k článku: Dušan D. Pařízek: Čas od času se do České republiky vracet
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
