Duše v Kleci
Ve spolupráci se scénáristou Vladimírem Fantou uvedl spolek Kašpar v Divadle v Celetné novou autorskou hru. Klec směle konkuruje původním českým sitcomům, odlehčuje repertoár, chce osvědčenými postupy pobavit.
Fanta odkazuje k étosu sexuální revoluce sedmdesátých let v USA a komedii zasazuje do prostředí travesti klubu Klec FOTO MICHAL HLADÍK
Fanta odkazuje k étosu sexuální revoluce sedmdesátých let v USA a komedii zasazuje do prostředí travesti klubu Klec. Tamější provoz je vylíčen jako řada klišé: rozmarná, stárnoucí primadona zapletená s majitelem podniku, konkurenční třenice o místo na dekadentním výslunní, výstřední mravy, navzdory nimž se společenství řídí principy solidarity jakési velké rodiny, jež má “srdce na pravém místě”. Vojenská morálka ideologického protipólu – bigotního senátora za (dnes bychom řekli extrémistické) hnutí Řád a pořádek, je zase typizovanou přehlídkou xenofobie.
Charaktery jsou načrtnuty hrubými tahy, pouze nesou zápletku – ovšem poměrně spolehlivě. Slovní humor sice cílí na “první dobrou”, ale dialogy nenudí. A děj, třebaže předvídatelný, plyne svižně a stravitelně. Rozpohybuje ho shakespearovský motiv chystaného sňatku mezi dětmi obou znepřátelených táborů a přes zlomyslné peripetie si směle klestí cestu kupředu. Záměr pak naplní série přestrojení, která se ukáží mít pragmatickou funkci i osvobozující efekt.
Kašpaři nepokrytě vzdávají hold ideálům dobové kontrakultury (a rockové hudby) s akcentem na lásku nespoutanou konvencemi. Stejně vděčným terčem travestie se tu však může stát jejich vlastní profese. Divadlo se “převleče” v noční podnik a herci v druhořadé interprety homosexuální hudební show. Je možná škoda, že si až do “velkého finále” drží ke kabaretní stylizaci odstup. Výstupy působí krotce – jako by se nechtěly prodávat pod cenou. Netvrdím, že by měli účinkující zběsile “přehrávat”, ale jistou mírou zvlčilosti by na cti netratili. Excentricita k tomuto tématu patří.
Režie Filipa Nuckollse je “schována” za textem, příliš ho nerozehrává, spoléhá se na samonosnost gagů. Odměřený přístup zaujímá i scénografie Lucie Halgašové. Ložnice ve střízlivém retrostylu poukazuje k živnosti její obyvatelky jen sbírkou paruk na stěně. Snad ve snaze otupit hrany dramatickým stereotypům se inscenátoři vyhýbají explicitní karikatuře. To ale také příliš nefunguje, uvážíme-li, na jak skromné psychologické základně postavy stojí. V laskavém, trochu pošetilém a očividně utahaném Albertovi Matúše Bukovčana zkrátka nezáří obdivovaná hvězda Klece, zhýčkaná femme fatale Albína. Její životní druh George v podání Adriana Jastrabana se zase spíš trápí nelehkým údělem homosexuálního rodičovství než komplikacemi nastražené intriky. Proto, odvrhne-li Georgův syn konečně stud a postaví se v konfrontaci s homofobním senátorem za “matku”, namísto salvy smíchu takřka vlhnou oči… Co naplat, duši do klece nezavřete.
Divadlo v Celetné – Vladimír Fanta: Klec. Režie Filip Nuckolls, scéna Lucie Halgašová, kostýmy Jan C. Löbl, hudba Daniel Fikej, dramaturgie Lenka Bočková. Premiéra 2. března 2016.
Komentáře k článku: Duše v Kleci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
