Divadelní noviny > Názory – Glosy
Dva diváci…
Nedávno přišli na představení do našeho divadla, kam se vejde čtyřicet, s přístavky padesát diváků, platící návštěvníci dva. Není to sice obvyklé, ale přece… Měli bychom proto divadlo zavřít?
Nevím, jak slabou návštěvnost řeší v normálních divadlech. Protože ale Divadlo Na tahu není tak úplně normální, řešíme to většinou po svém. A to tak, že to příliš neřešíme. Nejsme divadlem repertoárovým, nemáme ctižádost hrát každý den. Nepočítáme s návaly a také nestojíme o diváky za každou cenu. Dobrovolná, většinou bezúplatná účast lidí, které tak či onak baví dělat divadlo, jak se o něj pokoušíme my, nám umožňuje vystačit se skromnými finančními prostředky. Vážíme si pomoci pražského magistrátu, který nám svým grantem přispívá k zaplacení části nákladů spojených s nájmem a službami. Studio Paměť za modrými vraty na rozhraní Petrského náměstí a Soukenické ulice, kde již třetí sezonu Divadlo na tahu působí, vnímáme jako tvůrčí dílnu v grossmanovském slova smyslu, kde bez jakýchkoliv závislostí a tlaků pracujeme na textech autorů, které máme rádi a kteří se tak či onak vyjadřují k naší současnosti. Vrátili jsme se také k některým inscenacím, které jsme dočasně přestali hrát, protože nebylo kde a pronájmy divadel byly mnohdy příliš vysoké.
Dá se říci, že věrni svému názvu jsme dlouhá léta táhli od štace ke štaci a o střechu nad hlavou jsme se příliš nestarali. Díky velkorysosti a trpělivosti paní ředitelky Málkové jsme měli několik let možnost zkoušet a také skladovat dekorace v nevyužívaných prostorách Školy hrou v Břevnově. Tam také vznikly inscenace Zahradní slavnosti, v pořadí třetí naše Žebrácká opera, Plešatá zpěvačka a nakonec dodnes stále nedokončené Čekání na Godota. Společenství Divadla Na tahu postupně přestávalo být „proměnlivé“, naopak. Z původních neherců a herců, kteří divadlu zůstali věrni, vznikl nakonec soubor schopný vytvářet kvalitní inscenace.
Nadále se považujeme za příznivce především textů Václava Havla. U jeho prvních her na počátku šedesátých let byl tehdejší šéf činohry Divadla Na zábradlí Jan Grossman. Měl jsem tu čest být mu poblíž v době, kdy vznikala pod jeho dramaturgickým vedením Krejčova inscenace Havlovy Zahradní slavnosti. Neopakovatelnou tvůrčí atmosféru jsem zažil při jeho inscenacích Jarryho Krále Ubu se scénografií Libora Fáry, Havlovy hry Vyrozumění nebo Kafkova Procesu. Zaujala mne práce režiséra Václava Hudečka na inscenacích her Eugéna Ionesca a celoživotní výzvou je pro mne jeho Čekání na Godota. Není proto divu, že některé z těchto her se objevují a nadále budou objevovat v divadelním sklepě v podzemí domu čp. 29 v Soukenické ulici.
V současné době se dramaturgie „na tahu“ soustředí na tři autory, pro které jsme vytvořili dlouholeté cykly: Václava Havla, Eugena Ionesca a – jediného z těchto klasiků žijícího – René Levínského. S nimi, s jejich hrami počítáme i v budoucnu. Přítomnost zkušených loutkářů mezi námi logicky podnítila vznik pravidelných dětských představení s názvem Mějte děti na paměti. Výsledky našeho snažení pak předkládáme k posouzení publiku. A těšíme se na ně.
Říká se, že získat stálé příznivce a diváky je záležitostí čtyř až pěti divadelních sezon. Budeme tedy trpělivě čekat.
Komentáře k článku: Dva diváci…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
