Dva dodatky ke chvále tabáku

Šest let, asi tak před dvaceti lety, jsem nekouřil. Ani jedno žváro, i když doma lítaly talíře nebo jsem se záhadně, až bezdůvodně z něčeho radoval. Třeba když jsem přelstil pojišťovnu nebo banku. Takže šlo většinou o prachy, rozpozná pozorný čtenář. Správně, bylo to tak. Ale někdy šlo i o intimní vztah k vlastní ženě.

Když jsem típnul, bez varování, poslední cigáro… Tedy přesněji: jednou po snídani jsem si ho – to cígo – nedal.

Za tři dni jsem líp viděl, slyšel i cítil.

Chuť k jídlu (k dílu nevim) se vylepšila.

Po šesti letech, a teď je to už zmíněných dvacet let, se zase všechny ty smysly zhoršily.

Ale to se nedá na krabičkách tabákových výrobků uvádět.

Za prvý: je to moc dlouhý a ukecaný.

Za druhý: nejsem ani výrobce, ani ministerstvo zdravotnictví nekočíruju a těžko kdy v budoucnu, kterýho mi valem ubejvá, budu zastávat nějaký podobný posty nebo vlastnit manufakturu na cigára.

* * *

U snídaně v hotelu v Jihlavě si chtěl Karel Vachek – režisér – zapálit dýmku. Taktně jsem ho upozornil, že se tam asi nekouří.

Odešel rozčílený na chodbu, ale z tý ho taky vyhodili.

Když se vrátil dopít kávu, vypadal skoro až rozzuřeně.

Abych ho nějak potěšil, navrhl jsem mu: až zase budeš točit ty svý čtyřhodinový záznamy, polep auta podobnými nápisy, kterými nás od kouření zrazují sami výrobci tabákových tovarů, navíc s podporou ministerstva zdravotnictví.

Pár nápisů mě už teď napadá: Uhni, chodče, nebo z tebe udělám fašírku!

Nebo: Moje auto může zabíjet.

Pro lidi, co už bourali: Ještě mám krev na blatníku…

Taky: Auto řídí psychopat, t. č. poslanec.

Či: Přechod pro chodce zdržuje.

Zručný scenárista by jistě vymyslel daleko vtipnější cedulky šitý na míru řidiče.

Nebylo třeba vysvětlovat tak zkušenýmu rejžovi, jako je Vachek, že v záběrech by mělo bejt aut hodně.

Trochu mě mrzelo, když mi Vachek řekl, že už ten nápad má dávno.

Přišel jsem s křížkem po funuse.

Jako vždycky.