Rekonstrukce jednoho nenatočeného filmu
Divadelní soubor Handa Gote research & development se v nové inscenaci Dva sešity, uváděné na jeho domovské scéně Alfred ve dvoře, vrací ke konceptu, který použil v Mracích (2011) či Safírové hlavě (2013): snaží se zrekonstruovat minulost. Protagonista Jan Dörner (dále hrají Veronika Švábová a Tomáš Procházka) tak činí v případě – jak to sám v úvodu pojmenovává – příběhu jednoho filmu, který jsem nikdy nenatočil. Postupuje při tom pečlivě, zaujatě, dokumentaristicky věcně a s patřičnou vážností – přesně tak, jako když někomu co nejdetailněji přibližujeme nějaký „důležitý“ zážitek z dětství. Při rekonstrukci využívá jak konkrétních materiálů, spjatých s touto událostí – jediného dochovaného (dosti nekvalitního) záběru z filmu, dvou sešitů scénáře (s rozkreslenými záběry) –, tak pozdějších svědectví aktérů filmu (zaznamenaných na, jak se zdá, analogovou videokameru a pouštěných divákům z VHS kazet). Dörner se zároveň snaží s pomocí kolegů co nejvěrohodněji evokovat dobu, ve které film natáčel, tedy období sedmdesátých a osmdesátých let. Prostor (hraje se v malém sálu divadla) je domácky zabydlen nejrůznějšími artefakty té doby, herci mají na sobě tehdejší oblečení, v podkresu neustále zní dobová „večírková“ hudba; Veronika Švábová v krátké přestávce nabízí divákům stylové jednohubky a následně s Tomášem Procházkou zpívá píseň, velice připomínající repertoár tehdy oblíbené slovenské zpěvačky Jany Kocianové…
Jan Dörner evokuje retro atmosféru sedmdesátých a osmdesátých let FOTO MARTIN ŠPELDA
Celé to, zcela samozřejmě, nemůže nepůsobit směšně. Na diváka se jednak valí odpudivě lepkavá estetika normalizačních let a jednak: Dörner dává publiku skrze rekonstrukci své filmařské životní epizody nahlédnout do typicky klučičího světa té doby, jenž byl (pokud jste byli fanoušky techniky) definován časopisem ABC a vědecko-technickými vynálezy i poznatky a představami, které dnes, z odstupu, působí značně dřevně a naivně. Nikdy nedokončený snímek měl být vědecko-fantastickým filmem o nebezpečném vetřelci přicházejícím z vesmíru. Dörner tedy například – na zkušenou – natáčí trikové záběry boje mezi člověkem a dinosaurem, které mají vskutku kouzelně insitní ráz.
Handa Gote na strunu směšnosti ale nijak netlačí. Věci pouze jaksi vyjevují – a už to samo o sobě je zábavné. Zároveň se jim tímto způsobem – zcela nenásilně – daří nastolit i hlubší, závažnější otázky. Týkají se tématu fetišizace minulosti, našeho sklonu oddávat se jí a idealizovat si ji, což je v osobní rovině celkem přirozená záležitost, ale v rovině společenské (například když hovoříme právě o „Dörnerově“ době normalizace, která ani zdaleka idylická nebyla) docela problematická věc. Zároveň inscenace poukazuje na to, že minulost je velice obtížné – ba téměř nemožné – věrohodně, pravdivě zrekonstruovat. Ve vzpomínkách je příliš nejasností a nejistot, svědectví si protiřečí, reálné a fiktivní, autentické a náhražkové (originály a repliky) se prostupuje. Z minulosti – říkají Handa Gote – nám v paměti zůstávají pouhé střípky – a vyber si.
Jan Dörner v závěru promítá film sestavený ze všech možných fragmentů záběrů, které kdy natočil, a následně s Tomášem Procházkou hrají na fiktivní nástroje jakýsi bluesový standard. Do toho Veronika Švábová znovu roznáší chlebíčky… Pohoda. Pohoda?
Handa Gote research & development, Praha: Dva sešity. Připravili Jan Dörner, Jakub Hybler, Jonáš Svatoš, Veronika Švábová a Tomáš Procházka. Česká premiéra 16. května 2019.
Komentáře k článku: Rekonstrukce jednoho nenatočeného filmu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
