Dva skladatelé, dva magoři
O mrtvé se
nikdo nestará
V nové rubrice se budou střídat Petr Kofroň a Vladimír Franz
Nepózují na titulní strany časopisů, neudílejí rozhovory, kterak jsou pracovití, nápadití, mladí a krásní.
Karel Kachyňa zemřel v roce 2004. V roce 1963 natočil film Naděje.
Rudolf Hrušínský a Hana Hegerová jako alkoholik a prostitutka v haldách nějakých dolů. Celý film je „totální beznaděj“. Vůbec nepochopím, jak šel po patnácti letech budování socialismu do kin. Nepochopím, proč se tehdejší vládci báli víc Franze Kafky (pověstná Liblická konference se konala právě v roce 1963) a proč beznaděj přiřkli filmům nastupující české „nové vlny“, často dosti obrazivým, a nerozuměli beznaději tohoto Kachyňova neorealistického filmu.
Nastupující česká „nová vlna“ (v roce 1963 vznikl Formanův Černý Petr, Juráčkova Postava k podpírání, Chytilové O něčem jiném) zřejmě „realismus“ odsunula jako trochu starý příborník do kouta. Moderní bylo existenciálně se potloukat Prahou a půjčovat si ve snové půjčovně kočku, nikoliv se ožírat v dolech a snít o králíkárně.
Moderní byl také takový ten absurdní symbolismus, kdy se všichni pitvoří, tváří se záhadně a vypadá to na závažné sdělení, normálním člověkem těžko pochopitelné. Kdežto Kachyňa vypráví jednoduchý příběh, a když se někdo ožere, tak se holt potácí. Jakémukoliv „sdělení“ se vyhýbá, všechno – humor, tragika, vzpomínky atd. – je jen lehce dotknuto a pryč.
Jaký rozdíl oproti dnešku: když má být něco závažné, je to závažné přímo velkofilmově, a když se něco může zdát vtipné, vyždímá se z toho fórů plný kýbl.
V tomto oproti dnešku „obráceném gardu“ se pohybuje i herectví. Dneska: hraj nohama i rukama, všechny rozbreč, celý kino se musí chechtat, tak přidej nějakou pěknou legrační grimasu! Kachyňa ještě ale věřil, že když si někdo něco na plátně pouze myslí, tak se to nějakou alchymií do filmového pásu dostane. Jeho film je sledem situací, kterým se sami herci jaksi vzpírají, a režisér na ně řve: „Uber, jenom si to mysli!“
Naprostou záhadou je pro mne dobová recepce filmu. Jak už jsem říkal, tehdy asi spíše zajímala nastupující česká nová vlna. Mezinárodně v roce 1964 sice Kachyňův film dostal na argentinském Mar del Plata Film Festival cenu za nejlepší režii, ale vzhledem k tomu, že všechno ostatní vyhrál Mario Monicelli s filmem I compagni (v české distribuci Stalo se v Turíně), šlo zřejmě o záchvat neorealistického okouzlení, předurčený výrazným zastoupením nějakých milovníků a milovnic italského neorealismu v porotě.
Česká nová vlna 60. let je česká nová vlna 60. let. Jak říká jeden z uživatelů Česko – Slovenské filmové databáze (CSFD): Výrazné, ale dobové. Kachyňův film však mohl dneska natočit třeba Lars von Trier.
A když už je řeč o CSFD, dělá mi radost, že se někdo dívá na staré filmy a rozumí jim. A chce si o nich popovídat. Jaká potěcha oproti většině „blogů“, v nichž čteme pouze „zase úplně zbytečná slova“.
Přezdívka „Alf“ např. stručně a jasně Kachyňův film komentuje: Velmi syrové, s nadějí spíš jen v názvu….
Až bych se bál radikality značky „Maq“: Tenhle film je celkem neznámý, ale kdyby jej Kachyňa natočil ve Spojených státech v roce 1969, tak jako Schlesinger svého Půlnočního kovboje, a přidal pár zfetovaných psychedelických obrazových kreací, to by byla teprv pecka! Deziluzivní procitnutí z amerického snu! Příběh lidí vyvržených na smetiště lidských osudů! Mohlo by to dostat Oscary a nadělala by se kolem toho spousta pseudointelektuálských keců.
A na závěr „Bohemák“, svým komentářem vtipnější než všechny české veselohry za posledních dvacet let: Depka. Chmura. Depka. Chmura. Dobrá hláška. Depka. Násilí. Chmura. Ale na závěr opravdu – naděje! Vynikající drama.
Komentáře k článku: Dva skladatelé, dva magoři
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
