Dva skladatelé, dva magoři
Dopis učil
naslouchat,
Facebook učí neposlouchat
Korespondence jako druh komunikace je mrtvá. Byly to monology vedené s adresátem v mysli. A tento monolog si musel adresát přečíst. Nejde asi číst „bezmyšlenkovitě“ dopis…, to si jej pak totiž musíte přečíst znovu.
Korespondence jako by zvěčňovala míjející. Dnešní komunikace naopak pomíjí věčnost. Vše, co si přes SMS, maily, facebook napíšete, letí okamžitě komínem. Bude-li někdo v budoucnu chtít zkoumat formy a obsah dnešní komunikace, nebude mít k disposici takřka nic.
Pomíjení věčnosti v dnešní komunikaci je také patrné z toho, že ke komunikaci se používají prefabrikáty – stačí kliknout na „uživateli se líbí odkaz“. To je skutečně novodobá „mantra“, jejíž metafyzická síla se zesiluje miliardami vyslání. Existuje teorie, že slovo a s ním spojená myšlenka je „nabíjena“ takovou silou, kolik lidí na toto slovo myslí. To je dřívější křesťanská síla a proto se za nás vydal. Dnes miliardy novodobých kněží klečí před lesklou ikonou tabletu a volají: uživateli se líbí odkaz. Ale takto „v nebi“ upevněná myšlenka proletí… a zase daleko do hvězd odletí. To je to pomíjení věčnosti. Za chvíli už nikdo nebude vědět, že Pepovi se líbil odkaz na fotky ze svatby Mařenky.
Dopis nutil být přečten, kdežto dneska nemusí nikdo nikoho poslouchat. Prodrat se tisícem „přátel“ na facebooku dokonce vyžaduje většinu „neposlouchat a nečíst“. Dopis učil „naslouchání“, facebook učí „neposlouchat“.
Tento těžko stravitelný úvod měl vést k připomenutí osoby, která je letos už padesát let mrtvá a která „umění dopisu“ takřka žila. Byl to – a doufám, že stále v myslích několika lidí je – Jakub Deml.
23. srpna 1953 seděl Jakub Deml u stolu a psal Timotheu Vodičkovi. Ocituji, abychom pochopili, jaký zvláštní literární žánr korespondence představuje, žasli nad krásou českého jazyka a možná ocenili umění ironie bleskem jednoho slova.
Ale doma už mne čekal P. Josef Jelen a cele nás „zaujal“. On ten řeholní kněz už vlastně není řeholní, sám říká tvrdě, že se do řehole nevrátí, – nuže, mluvil, mluvil, a mluvil do dvou hodin v noci a vyzýval nás, abychom vůbec nešli spát a poslouchali ho až do rána, ruce se mu třásly nedočkavostí, aby konečně z aktovky v prasečí kůži vylovil dva rukopisné silné svazky svých veršů, které prý psal v kriminále na záchodových papírkách, a zná je všecky i nazpaměť, o čemž nemožno pochybovat, neboť paměť jeho opravdu přesná jak deska fotografická…
La Saletta, Lurdy, Fatima. To je thema jeho knihy veršů o 5 zpěvích, a je v nich častý refrén: Pokání, pokání, pokání. A jeden refrén: Strom bez kořenů, bez koruny a bez listí… Docela tedy správně. A v těchto verších vystupuje také dramatis persona, Josef Jelen, ne jako kněz, nýbrž jako, výslovně jako: básník.
Nedovolil, abychom si to čtli sami, nýbrž „ujal se slova“ sám, četl s patosem, maje za to, že jeho hlas nás přesvědčí a zmejlí a dojme k slzám, a omráčí a nevím co. Nepřipustil, abychom si vydechli, a honem začal nový Zpěv, a tak jsme vyslechli všech Pět… A když skončil svou Fatimu, chtěl ještě číst verše na české Patrony, ale to jsem snad i drsněji odmítl, a tak jsme se spokojili ještě s několika „Epigramy“, zřejmě ironickými a apologetickými, majícími s ironií a apologií společného asi tolik jako malínský křen s tasovskou lebedou.
Doufám, že dílo Jakuba Demla „nevyletí komínem“, ač třeba dávno v samizdatu připravené souborné dílo dosud nevyšlo – musíme totiž „neposlouchat“ tisíce barevných žurnálů v regálech PNS. Na to peníze jsou.
Komentáře k článku: Dva skladatelé, dva magoři
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
