Divadelní noviny > Blogy Kritika

Dvakrát operní Shakespeare

Romeo a Julie Praha

Ikonická tragedie o Romeovi a Julii  provokuje  každého tvůrce k vlastnímu, pokud možno zcela novému pohledu. Tomuto vábení neodolala ani slovenská režisérka a performerka Sláva Daubnerová. Za jejím angažováním pro nové nastudování Gounodovy valčíkovo-koloraturní verze Shakespeara na scéně Státní opery je, kromě nepochybných lobbistických vlivů, jistě její pozoruhodná inscenace Šostakovičových politických aktovek Orango a Antiformalistický jarmark na Nové scéně ND.

Osvědčeným způsobem, jak projevit svůj vlastní, originální názor na dílo, jsou jeho časové a místní posuny:  Daubnerové verze Gounodovy opery se odehrává ve třicátých letech XX. století, v hotelu Verona, jehož masivní stavba fasádou trochu připomíná pražský hotel Don Giovanni. Ples u Kapuletů je v hotelové dvoraně, balkon nad hlavním vchodem poslouží Julii při milostné scéně. Nezbouratelnost hlavní dekorace vede k tomu, že  Lorenzo má cosi jako polní oltář (který napřed slouží jako harmonium) před hotelem; svatba se tudíž koná přímo na ulici. Podobně je před hotelem i ložnice (hrobka chybí) kde se milenci setkají. Tam,  v ložnici / hotelovém pokoji, pak tým lékařů „bojuje o Juliin život“; pomáhají mu v tom sestřičky baletící na špičkách.

Navzdory „novosti výkladu“ opery i postav (např. chůva Gertruda je alkoholička – nymfomanka, která ve výtahu znásilní fešného portýra) je herecký projev zcela operně konvenční. Tak např. Romeo při balkónové scéně (s kyticí rudých růží) vesměs zpívá svoje vyznání do publika, nikoli k Julii. (Jistě taky proto, že by musel v jiné pozici ještě víc forzírovat.) „Akční“ jsou druhé plány, jako je hemžení na plese, překvapivá krátká módní přehlídka na špičkách, která má asi, podobně jako sestřičky v závěru, nahradit obvyklý velký balet, typický pro francouzskou romantickou operu, atd.

Pokud jde o hudební stránku inscenace, na první premiéře dominovala všeobecná přibližnost – v orchestru i sborech, lépe na tom nebyli ani protagonisté (Jana Šrejma Kačírková a Martin Šrejma). Celkový zážitek byl (podobně jako v případě Julietty) tristní a deprimující.

Macbeth Plzeň

Zatímco Daubnerová naslouchala především sobě a nikoli Gounodovi, Otava se ponořil do nádherné hudby Verdiho Macbetha a snažil se posílit její působení, zprostředkovat divákovi velké osobní a politické drama. Stačil mu k tomu prázdný prostor s mobilním sufitem z lesklého materiálu, posuvnými panely a hydraulickými stoly; do maximální hloubky otevřel jeviště v birnamském lese. Autorem scény je Ján Zavarský, stylově indiferentní, spíše současné, kostýmy navrhl Aleš Valášek. Svícení,  někdy  s takřka muzikálovými efekty, je dramaticky funkční. Velmi dobré je herecké vedení pěvců, zvláště protagonisté Katarína Kramolišová (Lady Macbeth) a Pavel Klečka (Macbeth) přesvědčivě postihli vývoj postav, také díky schopnosti zřetelně tlumočit prožitek.

Verdi nenapsal uhlazené bel cantové party, ale až drásavou dramatickou hudbu, zvláště v případě partu Lady Macbeth. Katarína Kramolišová zvládla mimořádné pěvecké požadavky svého  partu zcela suverénně – jak obě náročné okrajové, tak i obtížnou střední polohu. Při tom dokázala velmi působivě využít svých současných hlasových dispozic, zvláště barevných valérů. Doslova  překvapil Pavel Klečka jako Macbeth uceleným  výkonem – s  vokálním i představitelským obsahem role se rozhodně „nepral“, ale s hlubokým prožitkem ji přesvědčivě vytvořil; publikum po zásluze  odměnilo potleskem jeho závěrečnou árii.

Sbor zaujal suverénním výkonem (nastudoval sbromistr Zdeněk Vimr), navíc jeho ženská část předvedla hned v úvodu perfektní taneční kreaci. Nadýchané růžové róby čarodějnic podtrhly kontrastem jejich démoničnost. Spolehlivým základem hudebního provedení byl dobře nastudovaný a se zaujetím hrající orchestr, dirigovaný Jiřím Štruncem. Výkony všech účinkujících charakterizoval zřetelný osobní vklad – proto byl ohlas a úspěch reprízy  po zásluze takřka premiérový.

Pokud se inscenačním stylem rozumí „vyjadřování vlastního názoru“, jež končívá ve znásilnění inscenované opery, pak v Otavově režii není ani stopy po takovém stylu. Osobně se domnívám se, že skutečným stylem je soulad s dílem, vyzdvižení jeho obsahu, jenž je tlumočen jevištním tvarem divákovi. Plzeňského Macbetha jsem vnímal jako úspěšnou snahu o naplňování tohoto ideálu.

Národní divadlo Praha, Státní opera – Charles Gounod: Romeo a Julie. Hudební nastudování a dirigent Marco Guidarini, režie Sláva Daubnerová, scéna Juraj Kuchárek, kostýmy Martin Kotúček, pohybová spolupráce Stanislava Vlčeková, světelný design Daniel Tesař, video Lukáš Kodoň, sbormistr Adolf Melichar, dramaturgie Jitka Slavíková. Premiéra 21. dubna 2016.

Divadlo J. K. Tyla, Plzeň – Giuseppe Verdi: Macbeth. Hudební nastudování a dirigent Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scéna Ján Zavarský, kostýmy Aleš Valášek, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra ve Velkém divadle 2. dubna 2016. (Psáno z reprízy 22. dubna.)

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 12. května 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dvakrát operní Shakespeare

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ