Dvakrát Shylock versus Antonio

V rozmezí necelých tří týdnů se na dvou scénách objevil Shakespearův Kupec benátský. Budějovická i pražská inscenace se v něčem velmi podobají, zásadně se ale liší v uchopení tématu.

Oba Kupci se odehrávají na téměř obnažené scéně, v Tylově divadle je dominantní dřevěná podlaha a příkop s kolejnicemi, který ji rozděluje na dvě části symbolizující propast protikladných světů i kanály Benátek. V Jihočeském divadle je scéna podobně odhalena, jen občas se v ní objevují architektonické renesanční prvky a minimální mobiliář. Preferuje se temnota, světlo často vyděluje jen kontury postav, v Praze ovšem působí svícení víc estetizovaně a do jisté míry významotvorně. V Budějovicích rozzáří pochmurnou atmosféru hry, která je překvapivě řazena zřejmě kvůli svému svatebnímu happy endu mezi komedie, alespoň zlatá „klec“ Belmontu. Herci jsou všude oblečeni v civilu, jen občas se objeví náznak určité divadelní stylizace.

Oba režiséry, Michala Langa i Martina Čičváka, zřejmě zaujal především výklad vztahu Antonia a Bassania a jejich přátel. Jeho homosexuální podstatu neobjevili, tato interpretace není nijak nová. Na jihu Čech ovšem mnohem výraznější, dokonce režisér předvede polonahého Antonia (Ondřej Volejník), aby nenechal diváka na pochybách. Bohužel Lang nevěnoval stejnou pozornost motivu Bassaniova (Ondřej Veselý) soutěžení o Porciinu ruku. Není vůbec jasné, jestli to dělá pro peníze, z přesycení, z nudy nebo snad opravdu změnil své preference a do Porcie se zamiloval? To poslední se zdá nejméně pravděpodobné. Ostatně Porcie Věry Hollé vypadá sice jako jihočeská Paris Hilton, ale za svým cílem dokáže jít hodně nekompromisně. Čičvák zachází s tímto motivem jemněji, také však ne zcela zřetelně. Hájkův Bassanio je k uplakanému a narcistnímu Antoniovi Igora Bareše vázán více než vřelým přátelstvím, ale když se rozhodne změnit svou situaci, vstupuje zřejmě do nového vztahu. I když finanční stránka zde asi také bude hrát svou roli, zlatá Porciina karta přece jen otevírá dveře snáze než nejisté Antoniovy loďařské investice.

O nějakou velkou lásku vlastně vůbec nejde, protože se zde sice o velkých citech mluví, ale moc se neprožívají. A pokud ano, pak spíše v tělesné podobě (viz erotická skrumáž mladých v Belmontu). I když se zdá, že Antonio bude mít u Bassania vždycky přednost, není třeba tento dojem přeceňovat. Vždyť ho v závěru kvůli své svatbě dost lehce opustí a ponechá jeho sebelítostivé póze. Porcie Lucie Žáčkové sní o Bassaniovi především proto, že se vymyká z davu jejích obskurních nápadníků. Ty zde ztělesňují mladíci z Antoniovy floutkovské gay-partičky, bohužel obecně a mdle hrané Vojtěchem Kotkem, Janem Medunou, Lukášem Králem (nebo Jakubem Prachařem). A nepomůže jim ani velice expresivní Jan Dolanský jako Graziano. Dva výstupy prince marockého a prince aragonského jsou pak v případě prvního (Paul American) karikaturou arabského vládce včetně lepé tanečnice, v případě druhého (Alexandr Minajev) parodií velkoruského mrazíkovského bojara včetně jeho buransky velkopanské matky. Snad tím má být podtržen „pohádkový“ příběh tří skříněk, z nichž jedna skrývá Porciin portrét, a tím i její ruku. V Budějovicích hraje oba prince Roman Nevěčný, přičemž zdůrazňuje u prince marockého hlavně rasový motiv. Právě zde se obě inscenace od sebe zásadně liší.

Pro Langa je rasismus a netolerance to nejdůležitější, a proto využívá všech možností, jak na toto téma upozornit. Porcie Věry Hollé se štítivě vyjádří o tváři svého „černého“ nápadníka, Lancelot Gobbo (Lukáš Pečenka) postupně nabírá fašizující rysy, až dokonce drze ovládne celou domácnost. Nezadá si v tom s ním ani jeho starý otec (Petr Červinka), který slepotu jen předstírá. Zřetelně tedy nejde jen o antisemitismus, ale o všechny formy rasové diskriminace. Lang ji ukazuje v její nebezpečné podobě, ale zároveň se jí vysmívá. Na scéně se proto dokonce zjeví arabský terorista vítaný s nadšením marockým princem. Také Jessika (Lenka Krčková) se cítí stále vyvržena z křesťanské společnosti a dělá všechno pro to, aby se na její židovský původ zapomnělo. Její šaty jsou – až nevkusně – co nejpestřejší, dává na odiv své bohatství, aby si koupila přízeň Lorenzových (Pavel Oubram) přátel. Ten jí ostatně velkou oporou není, jde o slabocha vláčeného svým okolím. Vzhledem k tématu inscenace patří závěr právě Jessice, která zůstává sama, opuštěná, přičemž se na horizontu jako memento tyčí stín jejího otce. V této koncepci je Petr Šporcl v roli Shylocka jaksi dopředu odsouzen. Unavený, starý muž trpí ponižováním své rasy a víry a jeho pře je do značné míry spravedlivá. Když má možnost vyříznout Antoniovi za nesplacený úpis libru masa, je možná už zaslepen pomstou, ale má vůbec nějakou jinou možnost? Tato koncepce Shakespearovu hru příliš schematizuje a z bohatého a myšlenkově rozporuplného díla vytváří zbytečně pouhý model. Také herci se se svými charaktery vyrovnávají jen v jednostrunné poloze a občas i dost vnějškově.

Ani Martin Čičvák se motivu antisemitismu nemůže vyhnout. Zdá se, že pro něj je ale důležitější jakýsi globálnější obraz světa, který ztratil mravnost. Syn a dcera zapřou otce, citové vazby mají silně finanční základ, milosrdenství neexistuje, právem se manipuluje, věří tady někdo vůbec v něco? Jediná postava, která vyznává tradici, víru a pevné hodnoty, je paradoxně vlastně jen Shylock. Jiří Štěpnička ho také hraje jako zralého muže pevných zásad, ostře až tvrdě, jde o zdatného protivníka. Vědomě nastavuje jakousi karikaturní tvář, kterou mu dali jeho nepřátelé. Prolomí ji jen v okamžicích, kdy je zasažena podstata jeho světa. Bolestně nenese krádež peněz, ale útěk dcery, stejně jako její lehkovážné rozhazování. Jak trpké je pro něj představit si, že Jessica vymění za opičku prsten, který mu darovala jeho zemřelá žena. To jsou momenty, které ho ženou ke krvavé pomstě, o to tragičtěji pak působí jeho osobní prohra. Když potupen odchází bos kanálem s vodou, je to nejdojemnější chvíle inscenace. Až na to, že režisér se najednou rozpomene na antisemitský motiv a nechá mu posměšně ukázat židovskou hvězdu. Ať je to myšleno jakkoliv, divák tento moment vnímá jako připomínku holokaustu a tedy i jako poněkud nucenou a zbytečnou aktualizaci. Pokud se motiv rasové intolerance objeví už v průběhu inscenace, má většinou groteskní podobu. Ta se několikrát ovšem stává trochu samoúčelnou, například při nepochopitelném Nerissině (Lada Jelínková) chaplinovském písařském převleku. Naopak Lucie Žáčková v mužských šatech jako Bellario je ještě výraznější než ve své ženské roli. Její nanicovatý mladíček s padajícími brýlemi vypadá jako člověk, který nezná nic než právní vědu.

Pražská inscenace je na první pohled efektnější, nápaditější i promyšlenější než budějovická, také mnohem širší co do motivů, ale bohužel často obtížně čitelná, přehledná dějová linka tu místy na první pohled ztrácí logiku. Rasantní výklad textu zůstal spíše v úvahách tvůrců.

Jihočeské divadlo České Budějovice – William Shakespeare: Kupec benátský. Překlad Martin Hilský. Úprava Michal Lang a Olga Šubrtová, režie a hudba Michal Lang, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Tomáš Kypta, dramaturgie Olga Šubrtová. Premiéra 23. října 2009.

Národní divadlo Praha – William Shakespeare: Kupec benátský. Překlad Martin Hilský. Režie Martin Čičvák, scéna Hans Hoffer, kostýmy Marija Havran, hudba Petr Kofroň, dramaturgie Daria Ullrichová. Premiéra 12. listopadu 2009.