Dvakrát Verdi
aneb Když dva dělají totéž…
Operní divadlo bez kašírovaných kulis a hereckých klišé. Soustředěné, intenzivní vyjádření citů a pocitů. O to usiloval Róbert Alföldi v plzeňském Rigolettovi i Karla Štaubertová v ústeckém Trubadúrovi. Na první pohled jdou oba stejnou cestou: v nepopisném, oproštěném, barevně nasvěcovaném prostoru vedou interprety ke stylizovanému jednání. A přeci vznikla podle mě jen jedna skutečně moderní operní inscenace.
Vévodovi dvořané intrikují v Alföldiho Rigolettovi FOTO MARTA KOLAFOVÁ
Scénograf Karel Glogr sevřel plzeňské jeviště ze tří stran bílými stěnami. Do centra dění lze vstoupit zezadu centrálně umístěnými vraty či po úzkých schodištích – ze dveří umístěných vysoko nad podlahou. Anebo jen tak nahlédnout ze soklu, prolezete-li úzkým otvorem. Za jedny dveře si Vévoda vodí dívky – ženy. Oběti? Monteroneho dcera odtud vybíhá v kombiné, pocuchaná, vystrašená. Hraběnka Ceprano s Vévodou vchází dobrovolně a vychází klidná. A Gildu za dveře sice odtáhnou násilím, ale ani ona se pak nechová nikterak zlomeně či utrápeně: vypráví Rigolettovi, co se stalo, a přitom si věcně obléká šaty, natahuje podkolenky. Však svého svůdce miluje a věří, že on ji též! Rigoletto ji před tím držel v ohrádce s růžemi. Přišel Vévoda a růže jednu po druhé zničil: vysvobodil tak Šípkovou Růženku, nebo tenhle sebevědomý cápek v bílém obleku prostě pošlape vše krásné, na co narazí? Zdrcený Rigoletto, kterému unesli dceru, pak zhrouceně sedí v podupané růžové zahradě…
Róbert Alföldi vede interprety k divadelně stylizovanému, přitom psychologicky věrohodnému, pochopitelnému jednání. Rigoletto se vysmívá Monteronemu, přičemž se proplétá mezi Vévodovými dvořany, vykukuje za nimi: jako pes, který se bojí a štěká, jen když je za plotem. Když unesou jeho dceru, pokleká před dvořany, ti ale všichni odcházejí a zanechávají ho na jevišti samotného: a tak se Rigoletto obrací se svou úpěnlivou prosbou na publikum. Apelativní divadlo. Zároveň ale i zábavné, to když Vévoda dětinsky vztekle odkopává své boty, nebo když dvořané předvedou jakési kabaretní číslo: pár tanečních kroků, unisono třesení buřinkami. Alföldi dokáže v pravou chvíli situaci odlehčit, vše má přitom jakoby odposloucháno z temporytmu, z charakteru hudby. V kontrastu s drobnými komickými gagy o to intenzivněji pak vyzní vážné, tragické momenty: třeba závěr, v němž Rigoletto objímá zkrvavené tělo, zabalené v igelitovém pytli, a Gilda – bílý anděl nad ním smutně stojí a loučí se s ním.
Inscenace je součástí projektu Armel Opera Competition and Festival, podzimní představení, která se odehrají v Györu, budou přenášet televize Mezzo a Duna. Předpokládám, že Rigoletta i v Györu bude zpívat Ivan Kusnjer, který si na premiéře dokázal se svou životní rolí parádně pohrát: byl zábavný i odzbrojující, prostě hluboká, složitá lidská bytost. Premiérové obsazení bylo celkově výborné – v dalších velkých rolích mladí interpreti vládnoucí krásnými hlasy: Gabrijela Ubavič (Gilda), David Szendiuch (Sparafucile) a zvláště Richard Samek (Vévoda). A dirigentu Ivanu Paříkovi patrně sedí Verdi lépe nežli česká klasika – interprety tentokráte příliš netrápil nelogickými tempy či frázováním.
Karle Štaubertové, zdá se, chybí Alföldiho divadelní cit, múzičnost i nadhled a hravost. Ján Zavarský pro ni (i pro další režiséry) již delší dobu vytváří inspirativní prostory, tentokráte bílou arénu, ohraničenou stěnou složenou z jednotlivých, různě vysokých desek. Karla Štaubertová se ale ani tentokráte leckde neoprostila od popisného jednání a ilustrace (například promítané plameny). A vedle toho vytváří okázale artistní obrazy, jejichž význam těžko odhadovat. Proč si sbor na počátku přinese židličky, při Ferrandově vyprávění příběhu o dítěti hozeném do ohně je položí na zem a na povalené židličky se posadí / položí? Jevištním řešením chybí bezprostřední emotivní působivost, jsou to hádanky, vyznávající často násilně. Jako když vedle sebe při závěrečném duetu uléhají Leonora a Manrico na zem.
Ne že by v ústecké inscenaci nebyly jednotlivé působivé momenty, v nichž se setkává andělská Leonora (Valeria Vaygant), razantní Manrico (WeiLong Tao), zlostný Hrabě Luna (Nikolaj Někrasov) a aristokraticky vystupující cikánka Azucena (Věra Páchová). Velmi dobří interpreti navíc leccos z emocí vyzpívají a hudební nastudování Norberta Baxy je nejen pečlivé, ale hlavně temperamentní, dynamické. Nicméně vyznění večera podle mě zásadně ovlivňuje, že příliš mnoho obrazů a gest působí vnitřně nevěrohodně, narežírovaně, někdy až směšně. A není nakonec i závěr jen prázdně efektní? Manrico odloží sukni (proč vlastně nosí sukni?) a nahý se zavěsí na mříže, nad ním hoří plamínky…
V plzeňském Rigolettovi jistě také najdeme nedůslednosti, někde i tady působí herecké akce trochu mechanicky, za sporné považuji škrty ve 3. jednání, zvláště výstupu Monteroneho. Nicméně celkově je podle mě setkání s pozoruhodným maďarským režisérem, ředitelem Národního divadla v Budapešti, inspirativním impulsem pro české operní divadlo. Výrazně oponuje tradičnímu opernímu divadlu, přitom nabízí cestu, která by měla být přijatelná i pro konzervativnější publikum. Jenže: ústecká inscenace Trubadúra ukazuje, že pouhá nápodoba jevištních principů, které vyznává Róbert Alföldi, nemůže vést k vytvoření výmluvné, emotivní inscenace. K tomu je třeba, aby přišla skutečná režisérská osobnost, která netvoří jen racionální konstrukce, ale prokáže divadelní intuici a múzičnost.
Severočeské divadlo opery a baletu Ústí nad Labem – Giuseppe Verdi:
Il Trovatore. Dirigent Norbert Baxa, režie Karla Štaubertová, scéna Ján Zavarský, kostýmy Petr Beneš, sbormistr Milan Kaňák, pohybová spolupráce Lucie Holánková. Premiéra 1. dubna 2011.
Divadlo J. K. Tyla Plzeň – Giuseppe Verdi: Rigoletto. Dirigent Ivan Pařík, režie Róbert Alföldi, scéna Karel Glogr, kostýmy Anni Füzér, sbormistr Zdeněk Vimr. Premiéra 2. dubna 2011 ve Velkém divadle.
Komentáře k článku: Dvakrát Verdi
aneb Když dva dělají totéž…
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
