Dvě divadelní Čajovny
Mezi málo pravidelných pořadů, které – kromě předpovědi počasí a zpráv – můžeme v našem rozhlase slyšet denně ve stejnou dobu, patří vltavská Čajovna – hudba a styl nové generace. Pořad pro ty, kteří dají v 19 hodin před rozhlasovými či televizními novinami přednost hodinovému povídání o kultuře. V jeho přípravě se střídá celý tým redaktorů, mezi kterými s uspokojením zaznamenávám i relativně nedávné absolventky pražské divadelní vědy. Za čtvrtky je zpravidla odpovědná Kateřina Rathouská, která poslední dubnovou a první květnovou Čajovnu zasvětila divadlu.
Kristýna Frejová, Martina Krátká, Stanislav Šárský a Patrik Děrgel v inscenaci Crash u potoka Švandova divadla FOTO Alena Hrbková
26. dubna se natáčelo ve Švandově divadle – u příležitosti 130. výročí jeho založení. Zpovídáni byli ředitel (už 12 let, čerstvě znovu potvrzený) Daniel Hrbek, umělecký šéf Dodo Gombár a teprve od této sezony angažovaná herečka Martina Krátká.
Řeč šla o tematicky kontinuální dramaturgii divadla, pojmenované v minulé sezoně druhý břeh (v souvislosti s lokalizací divadla), v této sezoně druhý dech, v příští druhé housle (o outsiderech) a konečně v následující druhá tvář – o proměně, změně identity.
Nejvíc se ale mluvilo o nejnovější inscenaci Crash u potoka (viz Pokažená svatba (DN 8/2012), na kterou ovšem přesněji sedí v programu uváděná anglická verze tématu: Second servis. Obě sportovní metafory (původem v lehké atletice a v tenisu) totiž nejsou dostatečně synonymní. Vzhledem k tomu, že má jít o novou šanci, nový začátek téhož milostného vztahu, „životní hry“, byla by adekvátním českým ekvivalentem spíš druhá příležitost či druhý pokus než druhý dech, který prostě jen přichází sám od sebe během vytrvalostních disciplín, ale s žádným novým začínáním (od nuly), na rozdíl od druhého servisu, spojen není.
Se smyslem pro specifiku rozhlasu zaměřila se redaktorka především na hudební složku inscenace, přičemž pointou byla výzva k posluchačům ohledně hudebního nástroje, drasticky ničeného v závěru každé reprízy: Máte-li doma starou, nepotřebnou kytaru, přineste! Dostanete za to volnou vstupenku!
O týden později byla hostem druhá dramaturgyně Divadla v Dlouhé Karola Štěpánová. Čajovna se totiž konala v předvečer 14. ročníku přehlídky divadel hrajících dětem Dítě v Dlouhé, přehlídky, která se, žel, těší velice malému zájmu ostatních médií včetně těch odborných. Jejím prvotním cílem je samozřejmě obohacení pražského kulturního života, ale nepominutelná je i plodná konfrontace těch sotva deseti souborů v ČR, které se dětem soustavně věnují (nepočítáme-li loutkáře).
Za praktické tvůrce zde byl režisér Jiří Adámek (1977), jehož školní experimentální inscenace Tiká tiká politika byla před časem učiněnou bombou hradeckých regionů. Působivou ukázku jeho rafinované práce se zvukovou složkou představení předvedla i Čajovna – úryvek nahrávky z představení divadla Minor Moje první encyklopedie. „Podkresem“ pro zcela originální text byla melodie, ve které jsem identifikoval šlágr skupiny ABBA Honey, honey, nazpívaný kdysi i u nás dvojicí Hana Zagorová, Petr Rezek pod názvem Asi, asi.
Divadlo pro děti je jednou z nejtvrdších, umělecky nejkrutějších disciplín. Adámek: Pokud se děti nebaví, tak vám to dají zatraceně sežrat!
Komentáře k článku: Dvě divadelní Čajovny
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
