Divadelní noviny > Názory – Glosy Zahraničí
Dvě lidství
Když tohle všechno začalo, upřímně jsem si myslel, že seriál našich představení v našem domovském Théâtre Espace Libre, která se měla hrát denně po dobu dvou měsíců od oznámení prvních karanténních opatření, se uskuteční. Vůbec nebylo jasné, co se stalo. Začínám si to uvědomovat až nyní. Dostávám se z toho překvapení, té neuvěřitelnosti a přijímám onu neskutečnou situaci. Mám pocit, že jsem během několika dní nastoupil do maratonu karantény, a to mě děsí. Kolem sebe pozoruju to samé zděšení. Bude to nadlouho, což je strašné.
Chtěl bych říct, že nic nebude jako předtím. Obávám se však, že nic ze zastavení systému, který ještě donedávna tvrdil, že se zastavit nemůže, nepochopíme. Věřím, že Země zahájila svou očistu a jestliže tohle její poselství nepochopíme, tak ji po čase zopakuje znova. Chtěl bych uvěřit tomu, že současné doby využijeme k tomu, abychom ustoupili z ovládání světa a našli způsoby, jak žít lépe. Vidím však, že i z této situace již kapitalismus profituje. Má to ve své podstatě.
V úterý 31. března bylo oznámeno, že začne stavba ropovodu Keystone XL, zatímco my všechny a my všichni (Ducros v rámci korektnosti používá tuto formu genderové charakteristiky – pozn. překl.) jsme si se sklopenýma očima myli ruce. Po jeho dokončení bude do Texasu přepravovat tři sta milionů barelů ropy, a to bez ohledu na nynější nouzový stav. Trudeauova vláda současně vede veřejnou konzultaci o návrhu řízení, které umožní vyloučit z řízení environmentální analýzy důsledků této stavby s cílem urychlit ropné vrty v moři. Ropný a plynárenský průmysl je největším producentem skleníkových plynů v Kanadě. V roce 2017 vypustil dvakrát více emisí než celý Québec. Zdá se, že mezi pandemií a ekologickou katastrofou existuje souvislost. Zničení míst výskytu živočišných a rostlinných druhů by zvýšilo šíření patogenů. Vláda si ale nad tím myje ruce.
Je to ohromující pocit cítit humanitu vzdorující této krizi, i přes to, že všechny a všichni nemáme k dispozici stejné nástroje, jak jí čelit, i přes to, že všechny a všichni nemáme stejné podmínky pro to jí vzdorovat. Myslím na rodiny ve 2+1, ve sklepních bytech, myslím na rodiče bez výplat, na něž již předtím dolehla úsporná opatření posledních desetiletí, myslím na lidi žijící v toxickém vztahu s násilníkem, na každodenní rostoucí napětí, na stres z hromadících se plateb, na úzkost z neznáma. Mnozí určitě nemají možnost trávit karanténu v regionu Kamouraska na břehu řeky Saint Lawrence jako já se svou rodinou.
Ta druhá část lidstva nebude mít na nějaké složité uvažování čas. Palestinští uprchlice a uprchlíci v táboře Jabālīyah v Gaze, kteří žijí v nejlidnatější obydlené oblasti na světě – 170 000 lidí na kilometr čtvereční – se nacházejí už deset let ve vynucené okupační karanténě. I tam se začínají objevovat nakažení. Jak by mohli udržovat sociální odstup? Sýrie, která stále bojuje v jedné z nejstrašnějších válek tohoto nešťastného století, má také své první případy. Myslím na Kinshasu v Demokratické republice Kongo, které ke svým nakaženým musí připočíst i případy eboly, malárie… V Kongu nebude karanténa možná. Myslím na uprchlické tábory v Etiopii, bez vody na mytí rukou, na slumy v Kalkatě, Nairobi, v Riu… Tam, kde se respirační problémy spojené se znečištěním již staly normou. Darwinovský výběr se nezaměřuje pouze na lidi s nejslabším imunitním systémem, ale taky na ty s nejslabším humanitárním a bankovním systémem. Lidství je vytlačováno z kapitalistického systému, zatímco ropní magnáti a obchodníci s dezinfekcí Purell útočí. Říkám si, že pojem lidství je něco intimního, něco, co si nosíme v sobě. Ne náhodou o někom řekneme, že je plný lidskosti. Vyzývám proto k tomu, abychom čas osamění využili k tomu, abychom v sobě objevili právě tuto část lidství, aby nás provázelo každý den, i když budeme ztrácet odvahu. Vyzývám tento vnitřní rod, bez hranic, tuto ruku nataženou k druhému, uprostřed karantény. Ať se spojí dohromady s ostatními, aby mohla naplánovat to, co přijde pak. Ať se zmobilizuje tam, kde může. Nezáleží na tom, jestli půjde o podporu staršího člověka, milenky, organizace humanitární pomoci přetížené v centrech našich smutných metropolí, zaměstnance domovů pro seniory, pracovníky nemocnic či nevládních organizací, které se angažují ve vyloučených lokalitách, ti všichni v nás koexistují. Zdravím všechny tyto jedince v předních liniích, kteří recyklují roušky, kteří proměnili své laboratoře na testovací místa, kteří učí z domova, kteří se starají, chrání, pomáhají, nebo kteří souhlasí, že nebudou pracovat. Z touhy plnit svou roli. Všechny a všichni jsme nositeli tohoto lidství. Ať z nás pomůže učinit statečné a trpělivé bytosti. Je to nakažlivé. Naše představení jsou zrušena. Ale protože máme zaručené dotace, budeme moci vyplácet mzdy a autorská práva. Můžeme si to dovolit. Všechny zakoupené vstupenky jsme proplatili do 30. dubna.
Věřím, že budete všichni v pohodě a zdraví. Uvidíme se znovu na konci tohoto tunelu.
/Psáno pro Divadelní noviny, Saint-André-de-Kamouraska, Kanada/
Z francouzštiny přeložila Lucie Němečková
…
Philippe Ducros (1971) je quebecký herec, režisér, fotograf a autor asi desítky divadelních her. Umělecký šéf divadelní společnosti Hôtel Motel. V letech 2010 – 2014 byl ředitelem Espace Libre v Montréalu. Jeho inscenace vlastní hry l´Affiche (Plakát) získala v sezoně 2009/10 cenu kanadských kritiků. A vyšla v belgickém nakladatelství Emila Lansmana. Ze svých cest po Latinské Americe, Evropě, Africe a Asii čerpá inspiraci pro svou tvorbu. Je členem francouzského sdružení Écritures Vagabondes, které zprostředkovává kontakty mezi autory z různých částí světa. Účastní se mnohých rezidenčních pobytů (např. Sýrie, Palestina). Je nositelem několika ocenění. Věnuje se také překladům (např. Sarah Kane). V roce 2009 navštívil 8. ročník festivalu Tvůrčí Afrika aneb Všichni jsme Afričani, který uvedl jeho hru Boulevard Sauvé (Zachráněný bulvár).
Komentáře k článku: Dvě lidství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)