Dvě rozespalé semetriky v Mostě
Byť se divoké a roztržkami prošpikované partnerské soužití ověnčuje přízviskem domácnosti italské, činohra Městského divadla v Mostě přišla s dvojicí aktovek, které v jednom večeru dávají nakouknout do manželského soužití francouzského a ruského svazku. V obojím případě jde o příběh odehrávající se ve dvě hodiny v noci, kdy není radno – zvláště v alkoholickém opojení – probouzet a dráždit ráznou choť (ať je národnosti jakékoliv). Koncem března měly miniaturní komedie premiéru pod názvem Příhody jedné noci.
Ve dvě v noci… Michaela Krausová (Ivona) a Vít Herzina (její manžel Lucián) Foto archiv MD Most
PART ONE: Mrcha tchyně
Když Francouz Georges Feydeau dopsal v roce 1908 mravokárnou burlesku Nebožka panina matka, byla to tak trochu pomsta pro jeho vlastní ženu, s kterou se rozváděl a už ji téměř nesnášel. Od frašek plných milostných dobrodružství, která při snaze o své utajení vyvolávají jednu zápletku za druhou, nastartoval právě tímto dílkem sérii zapšklých her o manželství (bylo jich pod souborným názvem Od svatby k rozvodu hned několik). V Nebožce, první z dua komediálních hříček pod taktovkou mosteckého režiséra Jiřího Krause, je žena rozhodně hodna přízviska Xantipy a tchyně pak mrchou non plus ultra, jejíž obraz visí nad krbem jen proto, že ji samozvaný umělec Lucián – jinak pokladník obchodního domu Lafayette – zpackal natolik, že ji snad ukazuje, aby ho případní hosté za takovou hydru v rodině litovali. Však mu také tolik nevadí, když neopatrností komorníka manželčiny matky plátno vzplane. Ve dvě v noci. Právě tehdy se totiž odehraje zcela běžný výjev z domácnosti již mírně vyžilého svazku, v rámci kterého si Ivona pěkně podá svého manžela Luciána, který se pozdě v noci vrací domů z plesu umělců a budí ji kvůli zapomenutým klíčům. Zpřetrhané snění spouští smršť výčitek. Slovní plivance tak snadno nabourají mužský narcismus obyčejného zaměstnance obchoďáku, který se strojí do kostýmu Ludvíka XIV., aby tím zřejmě znásobil pocit své umělecké výjimečnosti, neb talentem to již nepůjde. Byť ho chytají křeče od přecpaného žaludku (Snad jsi to jídlo neplatil celé ty, když dlužíme čalouníkovi, neodpustí si samozřejmě drahá polovička), bodavé argumenty do slabin mužské ješitnosti ho opět staví na nohy.
Zpřetrhané snění spouští smršť výčitek. Foto archiv MD Most
V první části inscenace se opravdu hodně křičelo, až jsem chvílemi měla pocit, že herečka Michaela Krausová se dostává až k hranici „přehrávání“. Ale nešť – vždyť její postava je vlastně klasická domácí hysterka a ty tak trochu přehánějí… I ve dvě ráno se najdou příležitosti pro ironii a folklórní odpaly jako Proto jsem si tě nebrala / Zase jsi mi zasvinil koberec / Co jsem komu udělala – proč tedy nepředvést vypjatý duševní stav i po půlnoci s patřičnou křečí a zrychleným dechem. Publikum se pochichtávalo – není nic směšnějšího než vidět sám sebe na jevišti s replikami, které padají snad v každé domácnosti a jsou tím pádem tak nějak více absurdní.
Občas je fajn, když dramaturgie nabídne divákům lehce přežvýkatelné sousto z kuchyně „obrázků ze života“. Zvlášť je-li okořeněné gagy na nevyčerpatelné téma otravných tchyní. Inu, i humor má své eticko-dobové mantinely a ty dnešní jsou – ve společnosti uvolněné svobody slova – hodně daleko. Sarkastické poznámky, které Lucián trousí pod vousy, rozradostněný nečekaným zdechnutím nenáviděné paňmámy, nejsou jistě nic pro intelektuála. Prezentují však loajalitu uvnitř mužského světa. A mimo to jsme uprostřed tradičního manželského švindlu. Klam je za dveřmi manželského bydla všedním jevem, který už nepřekvapuje diváky ani služku.
PART TWO: Plesk! Ta sedla
Vít Herzina, Stanislav Oubram , Ivana Zajáčková a Jan Beneš. V pozadí Michaela Krausová . Foto archiv MD Most
Rovněž po přestávce, v navazující divadelní „momentce“ Příhod jedné noci jde o to, co se stane, když se manžel vrátí domů ve dvě noci. Etudka se sice odehrává na jiném místě, byť divadelní scénu inscenátoři téměř nezmění – vyjma charakteristických francouzských atributů a rekvizit za ruské. Shodný je ovšem noční čas, postava opilého manžela a ženy, která si nečekané noční vypuzení z postele musí jízlivě vychutnat!
Zdramatizovaná povídka A. P. Čechova Slzy, které svět nevidí se na mostecká prkna dostává rovných padesát let od svého českého filmového zpracování: Aktovku mohou znát televizní diváci z krátkometrážního filmu z roku 1962 v režii Martina Friče a velkolepém hereckém obsazení Jan Werich, Vlastimil Brodský, Jiří Sovák a Jiřina Šejbalová. Příběh, kdy tři podnapilí kumpáni skončí hladoví v kuchyni jednoho z nich, ukazuje dvojí tvář ženy, Mášenky, která po probuzení před hosty hraje přeochotnou čilou hospodyni. Roztrpčení a zlost si na muže vylévá, jak jinak, jen mezi stěnami společné ložnice. Ideální manželství a žena anděl! Tak mu závidějí oba nevítaní hosté, aniž by tušili, že to v podplukovníkovic bytě vypadá stejně jako u nich – láteřivá žena jako přes kopírák!
Dominantním interpretem je Stanislav Oubram, představitel podplukovníka. Foto archiv MD Most
Dominantním interpretem na mostecké scéně je Stanislav Oubram, představitel podplukovníka (ve Feydeuově aktovce se předtím postaral o entrée v maličké roli nočního metače). Před premiérou vyjádřil svou radost zahrát si v Čechovovi (byť nejde o tituly Višňový sad, Racka ani Strýčka Váňu, které by se v soupisu životních rolí jistě vyjímaly lépe) a pokusit se konkurovat Janu Werichovi. Svého úkolu se zhostil excelentně. Hned při úvodních „gastrodialozích“, kdy namlsával své hladové kolegy houbičkami, taštičkami s masem, slanečky a okurčičkami, měl divák nejen pošimranou bránici, ale jistě i sám pocítil hlad. Jen slova a trocha mimiky, gestikulace, víc k tomu Oubram nepotřeboval (a to celý výstup proběhl vsedě). Ani ostatní herci jistě nečekají za své výkony ceny Thálie, ovšem celá dvojinscenace ve svém pojetí dává hercům zejména příležitost užít si více hereckých poloh v jednom večeru – díky dvěma anekdotám, kdy v jedné jsou tahouny, ve druhé pak „doprovázejí“. Svůj účel – smích publika – jejich interpretace naplnila. Oubramovi sekundoval Vít Herzina a Jan Beneš (v předešlé aktovce se zhostil role vrtkavého komorníka; z celé plejády hereckých postav na něj vybyly dle mého názoru ty nejméně atraktivní z obou příběhů). Partnerkou Oubramovi byla Ivana Zajáčková (v předešlé aktovce služka Aneta).
Mostecké provedení nočních manželských přestřelek příhodně doplnila – a v závěru i ukončila – autorská píseň s textem herce Víta Herziny, v níž v křiklavém zeleném boa Michaela Krausová svým dunivým hlasem připomíná: Vždyť muži jsou z Marsu a ženy z Venuše. Píseň zazní na předscéně před zataženými kulisami, ve stejném „režimu“, v jakém se zcela v úvodu představení objevil v roli nočního metače i Stanislav Oubram, pohoršujíce se nad psími exkrementy. Refrén písně, která vedle závěru uvádí i druhou aktovku, je pak tečkou za celým představením. Pokud se v publiku objevil znalec Čechova i Feydeaua, mohlo jej zarazit několik replik, které – stejně jako Herzinova píseň – nemají oporu ani v jednom z původních textů. Scénář ruské povídky doplnil totiž režisér o text ze třetího díla, a to z povídky Alkoholici.
Symbol ideového déjà vu
Ačkoli by náročný divák mohl inscenační volbě vytknout na první pohled lacinost témat, hodných televizního sitcomu pro masového konzumenta, ocenit lze u inscenace „dvě v jedné“ spojovací můstek nikoli jen v hereckém obsazení, ale i v scénografii. Dalším spojovníkem je pak jisté myšlenkové déjà vu, o němž ani jeden z autorů textů nemohl mít ponětí, že jej po více než sto letech český režisér umně zkompiluje. Centrální prvek – velké hodiny o výšce dospělého člověka, pověšené ve středu scény nad hlavním vchodem – jistě nebyl po celou dobu inscenace jen vizuální připomínkou, že se oba příběhy odehrávají ve dvě v noci. Nezůstal jen pasivní částí scénografie, ale ve dvou případech využili inscenátoři ciferník pro drobnou, sice jen několikasekundovou, ale i tak funkční a obrazově příjemnou stínohru přicházejících či odcházejících postav.
Centrální výtvarný prvek – velké hodiny o výšce dospělého člověka, pověšené ve středu scény nad hlavním vchodem – jistě nebyl po celou dobu inscenace jen vizuální připomínkou, že se oba příběhy odehrávají ve dvě v noci… Foto archiv MD Most
S trochou nadsázky by hodiny mohly být symbolem plynutí času v partnerství (na jehož slibný počátek už si obě pohlaví sotva pamatují), stejně jako odpočítávadlem vteřin k další z řady hádek, které jsou v prvním případě každodenním menu, jak dobře předvádí už mírně přidrzlá přitroublá služka Aneta s věčným Co zas? V druhém textu je tento chod vystřídán pořádným štulcem ze strany slabšího pohlaví: Ruská Máša nemá k ráně daleko, ruku má sice hbitější než pusu, veskrze je to nerudná ženská v bledě modrém jako každá druhá.
Muž, ač má třeba policejní hodnost, je zbabělý chudáček, jak skvěle ukazuje Stanislav Oubram: stojí jako okroupek, kaje se, když mu jeho drahá žínka vymlaskne facku. Je utiskovaný, i o klíče ke společné spíži musí žadonit na kolenou, a ponížit se tak před manželkou, která ho vysloveně „deptá“. Avšak lépe se nechat profackovat od manželky, než být peskován před kamarády, kteří by stejně sotva uvěřili jeho podpantofláctví! Zvláště poté, co podplukovníková k jejich službám vyjde z ložnice ladným krokem, nastrojená jak při návštěvě opery a s úsměvem na tváři. Zdání klame…
Kukátkem gender mainstream
Režisér bezesporu vůbec nechtěl Feydeaua inscenovat jako mravoličnou komedii. Foto archiv MD Most
Ještě k onomu genderovému přesahu – rovnosti mužů a žen. Byť jsou oba úsměvné příběhy více než sto let staré, dá se předpokládat, že neznalost dobového koloritu ani povědomí o dramatice Čechova a Feydeua nebudou mít vliv na odezvy, které soudobý režisér předpokládá u komediálnosti založené na situacích z obyčejné domácnosti, jak ji zná divák bez ohledu na společenskou třídu a intelekt. Hašteření žen a mužů je ab ovo – ad infinitum inspirací pro kolotoč komediálních smečů. Slovy dramaturga Michal Pětík: Tyto hry neztratily nic na přesnosti, s jakou vypovídaly o manželství už před sto lety. Jde sice o malicherné výjevy ze života, které až převedením na jeviště budí salvy smíchu ztotožněním se s absurdností běžných výjevů.
Střílet si z tchyně je v roce 2012 již trochu genderovým faux-paus. Jako spouštěč smíchu jsou ale repliky o ní evidentně zaručenou „trefou do černého“. Přesto jsem čekala, že (ujatá) část ženského publika by měla být dotčena či rozhozena představou, že ječení a „kopání“ do matinky je standard domácnosti třetího milénia. Soudobé status quo je očividně někde jinde. Aspekt, který by možná v dnešní době stálo zato na tomto inscenačním počinu umocnit, je právě ona genderová nuance. Celý kompilát je podle mne i kukátkem do emancipačního vývoje a toho, jak před sto lety nabral obrátek ve směru k ženě jako nezávislé samostatně myslící bytosti – dnes ženu hájí již nejen feministky, ale taktéž genderoví vizionáři a auditoři. Z jistého pohledu je stále třeba oba texty vnímat v koloritu konvencí doby svého vzniku, kdy žena byla věrnou poslušnou hospodyňkou a družkou muže, aspoň na veřejnosti (byť například zrovna Francie bývala již v 17. a 18. století zemí s docela snášenlivým postojem vůči ženám). Na druhou stranu ona stoletá retrospekce není příliš daleka dnešku. Ač jsem přesvědčena, že režisér nezamýšlel jakékoliv konotace v genderovém paradigmatu – v podstatě zobrazil pejorativní obraz ženy uvědomující si svou svobodu i v manželském svazku – navzdory tomu si myslím, že míru mezi zachováním dobového, místopisného a „rovnoprávného“ zasazení příběhu a jeho zábavným přínosem pro moderního diváka režisér celkem trefil. Zejména beru-li v potaz jeho velké škrty a zásahy do původních předloh, kdy právě v tomto smyslu mohl i „přestřelit“.
Kdyby tyto konverzační mikrokomedie režírovala žena… Foto archiv MD Most
Mimochodem genderový přesah a jakési absentující fair play mezi mužem a ženou se vysloveně u Feydeauovy jednoaktovky nabízejí: vždyť to byl dramatik, který pracoval na scéně s ryze mužským obsazením, jak jej známe ze starověkého řeckého divadla. Možná, kdyby totéž téma psala (a dostala k režírování) žena, noc v obou divadelně ztvárněných domácnostech by vypadala trochu jinak. Jistě by byl mnohem více kladen důraz na to, jak ti muži neumějí dělat dvě věci najednou, stále po nich někde zůstávají ležet fusekle a naše mluvení jim leze jedním uchem dovnitř a druhým vcukuletu ven (i když jedna replika v tomto směru v podstatě přizvukuje neschopnosti chlapů naslouchat, kdy jeden z flamendrů v Slzách, které svět nevidí barvitě provedenými grimasami tlumočí Strašně nenávidím svou ženu. Ona furt mluví!). A kdyby tyto konverzační mikrokomedie režírovala žena s výrazně feministickými sklony, ruská Mášenka by potajmu nelokala vodku v ložnici a mužská hypochondrie, projevená při každé slabé rýmičce (v tomto případě Luciánova bolest břicha z „přežrání“) by byla mnohem více ironizována.
Myslím, že právě divadlo by – bez jakéhokoliv fanatismu a dogmatismu – mělo zcela přirozeně reagovat na smysl i absurdity „narovnávání pohlaví“. Bez toho, aby se docházelo k oněm vyhrocením, kdy se člověk nakonec bojí zasmát šprýmu, pokud není namířen výhradně proti bílému heterosexuálnímu jedinci. Neb v politicky/divadelně korektní kotlině si lze utahovat jen z někoho – v tomto případě z matek žen a z tělesných částí žen (přirovnávat penis k blumě by si, na rozdíl od ňader, málokdo dovolil). Jistě, publikum si nejspíše zapamatuje hlavně tyto dialogy a muži budou shodnými přirovnáními po příchodu z divadla laškovně častovat vlastní partnerku. Utvrdí se v tom, že tchyně je pro celé lidstvo samostatný živočišný druh specifických charakteristik a není hřích považovat ji za terč posměchu. Vtipy o matkách matek prostě stále frčí a Achillovou patou žen stále zůstávají poznámky na jejich vzhled. Je to jedna z posledních spolehlivých zbraní narcistního a ješitného muže, když mu po záplavě slov dojdou jiné patroly.
Režisér bezesporu vůbec nechtěl Feydeaua inscenovat jako mravoličnou komedii (byť na ně byl dramatik zaměřen a jeho hry jsou označovány za morality). Kromě prioritní funkce rozesmát stojí a padá jeho záměr s premisou, že totéž, na co zrovna koukám, se v téže chvíli odehrává se stejnou trapností v tisících domácností napříč planetou. Představení pro čtyři herce plus jednoho na předscéně lze jako „divadelní epigram o manželství“ doporučit především nenáročnému divákovi. Takovému, který šprýmy na úkor tchyní a přirovnání prsů k ovoci či části útlého nábytku (věšáku) nepovažuje za zprofanované téma. Ovšem nevím, co by na to řekly feministky…
Hodnocení: @@@ 1/2
Městské divadlo Most – Georges Feydeau, A. P. Čechov: Příhody jedné noci. Dramatizace dvou samostatných povídek Antona Pavloviče Čechova – Slzy, co nikdo nevidí a Georgese Feydeaua – Nebožka panina matka. Přeložili Libor Dvořák a Roman Císař, úprava a režie Jiří Kraus, scéna Josef Koráb, kostýmy Romana Tůmová, hudba Tomáš Alferi, text písně Vít Herzina, dramaturgie Michal Pětík a Vlastimil Novák. Premiéra 24. března 2012.
Komentáře k článku: Dvě rozespalé semetriky v Mostě
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Pavlovský
Čechov by měl z takto kombinované dramaturgie určitě radost, proti Stanislavskému s Dančenkem vehementně namítal, že jeho hry nejsou žádné truchlohry, že jsou to vaudevilly. „Slzy…“ sice nejsou hra, je to pouhá dramatizace (jež jsou dnes „in“, jak se lze dočíst v příštím brněnském Hostu), ale podstata je táž: smích skrze slzy. Když se ta situace nahlédne bez milosrdné clony humoru, je to vlastně strašně smutné.
30.03.2012 (4.34), , Trvalý odkaz komentáře,