Všechno prostřední
Inscenace opery Bedřicha Smetany Dvě vdovy do současné produkce Národního divadla v Praze vrátila inscenační mentalitu Daniela Dvořáka a Jiřího Nekvasila z dob jejich vlády nad pražskou operou. Jenže bez provokativních inovací, jimiž oba tvůrci razantně vstoupili do názoru na Smetanovy opery v Hubičce a v Tajemství, a samozřejmě nejprůkazněji v Prodané nevěstě, které si jediné z jejich smetanovských inscenací opravdu cením: nabídli logický věcný nesentimentální pohled na Smetanovu partituru i na její kontexty, odhlédnuto od drobností. V inscenacích Hubičky a Tajemství už si spíš jen výtvarně a jevištně hráli, současným vizuálem ilustrovali obvyklé čtení obou oper bez viditelné ambice prozkoumat, nakolik zůstaly opravdu životné i pro dnešní dobu. Jevištní hravostí se naopak vyhnuli nepříjemné otázce, co s jejich příběhy a s jejich hudebním dramatismem dnes.
Jana Sibera (Karolina) a Maria Kobielska (Anežka) FOTO HANA SMEJKALOVÁ
Inscenací Dvou vdov se vracejí v zásadě tam, kde Hubičkou a Tajemstvím smetanovskou interpretaci opustili. Vizuál sice soudobý, ale významově daleko krotší než v Hubičce a Tajemství – z nich tu zbyly pouze projekce důležitých slov a frází, a kardiologický záznam tepu vzrušených srdcí, zejména Anežky. Málo na to, aby šlo o integrující součást inscenace, tedy jde jen o ilustrativní, a tudíž zbytečnou jednotlivost. Smetana programově napsal komorní konverzačku pro čtyři postavy, ostatní je balast, případně úlitba dobové estetice národní opery. Mimochodem, vždycky si říkám, jak by asi vypadala inscenace, která by se zřekla (s výjimkou vstupní obžínkové scény, samozřejmě) vpádů rozjuchané chasy a škrtla i zhola zbytečnou Ladislavovu árii Když zavítá máj. Daniel Dvořák komorním dialogům neposloužil, když je umístil do elegantní haly, která jeviště Národního divadla pocitově ještě zvětšuje. Prostor sám o sobě krásný, pěkně nasvícený a tónovaný, s nímž báječně souzněly neméně elegantní róby – a že všem pohledným vdovám nadmíru sluší. Mumlal coby horský myslivec je v té eleganci správně už od pohledu za burana. S neměnným prostorem se ale tloukly nejen lidové scény, zvlášť úsměvným karambolem je zatýkání Ladislava Mumlalem v salonu, který pro tu chvíli musely vdovy opustit. Šlo by to, za Smetany to také šlo, kdyby se respektovaly prostorové danosti a postavy neodcházely a přicházely, kudy je napadne. Proč Ladislav zpívá árii Když zavítá máj z prezidentské lóže (!) jsem nepochopil, možná horší kontakt s orchestrem se pěvcům docela vymstil. Možná to souvisí s nasvícením zlaceného portálu s nápisem Národ sobě při předehře, jenže proč zdůrazňovat národovecké fangličky zrovna ve Dvou vdovách?
Jevištní dění sestává z obvyklého operně konverzačního postávání, výměny pozic, obcházení jednoho druhým, gestikulování, symetrických seskupení. Rozjuchanou vesnickou mládeží už naplno ožívá stylová zombie 70. let, opakují se tu takřka doslovně tradiční řešení některých situací. Spouštění lustrů mechanicky provází zešeřelé intimnější situace stejně mechanicky popisně.
Co nejhoršího: Robert Jindra s orchestrem Národního divadla postihl sotva základní danosti partitury, nevypracoval minuciézní detaily, jak jsme zvyklí z jeho kreací především v Ostravě – a že právě v tomto případě to bylo nanejvýš potřebné! Z orchestru se často řine beztvarý hluk počínaje předehrou, v němž se pěvci topí jako v lavině. Ještě že sbory jsou pěkně nastudované. Smetanova opera je cenná ve způsobu, jakým převádí brilantní konverzační herectví do pěveckých partů a jejich souhry, jenže rychlé ansámbly se povážlivě rozpadaly, opravdu brilantně tu zaznělo máloco! Každá inscenace české klasiky v opeře Národního divadla musí mít ambici tzv. vzorové interpretace, jiná tu k ničemu není!
Pro pěvce platí totéž – nenavazují na vytříbenou smetanovskou interpretaci, což je především důsledkem zacházení s českým repertoárem a se Smetanou v poslední dekádě. Lépe se dařilo dámám, v zásadě všem čtyřem ve dvou alternacích. Nejvíc Daně Burešové coby Anežce, i Marii Kobielské, bylo jim z jeviště opravdu rozumět, i když do role se spíše obsazují temnější hlasy. Z obou Karolin bych upřednostnil Marii Fajtovou pro vláčné vedení hlasu a elegantní jednání, Jana Sibera part zpívá také spolehlivě, ale s méně popracovaným výrazem a volí pro postavu příliš subretní jednání. Luděk Vele většinu tónů ošklivě dotahoval, občas distonoval a sem tam jen parlandoval – Mumlal se nedá uhrát jen bodrým šarmem. Zdeněk Plech nezpíval o nic lépe, a dokonce v roli občas bloudil. Aleš Briscein v roli Podhajského překvapivě přepínal a do výšek jeho hlas stoupal s nezvyklou námahou, Richard Samek v menší míře také, ani jednomu se nevyvedla ona árie z prezidentské lóže. V každém případě sotva u nás najít jiné tak kvalitní tenory.
Dvě vdovy jsou možná ještě pozůstatkem plánování Daniela Dvořáka, možná už Rocca, nevím. V každém případě jsou opět výkřikem do tmy v oblasti české opery, kterou by právě Národní divadlo mělo cíleně pěstovat na špičkové úrovni a jakékoli změny ve spojených operách musí také směřovat právě do obnovy interpretace české klasiky, která upadla v důsledku letitých problémů s provozem pražských oper.
Národní divadlo Praha – Bedřich Smetana: Dvě vdovy. Hudební nastudování a dirigent Robert Jindra, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Theodor Pištěk, sbormistr Martin Buchta, choreografie Ladislava Košíková, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéry 30. května a 3. června 2013 v historické budově.
Komentáře k článku: Všechno prostřední
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Režisér Jiří Nekvasil mě upozornil,
že jsem se dopustil hloupé věcné chyby, což mi velmi mrzí: připsal jsem jemu a Danielu Dvořákovi inscenaci Hubičky z roku 2007, kterou ve skutečnosti na jeviště uvedl tým Marian Chudovský, Jozef Ciller a Peter Čanecký. Inu pamět je zrádná. Všem, zvláště panu režisérovi Nekvasilovi, se omlouvám.
Také mi sdělil, jak to bylo s uvedením Dvou vdov, tedy zodpověděl mé „nevím“ v recenzi, a protože jde o podstatnou informaci, jeho odpověď přetiskuji: „Dvě vdovy měly být nejdříve součástí tříletého projektu, který vznikl z mé iniciativy v koprodukci s Mezinárodním operním festivalem Smetanova Litomyšl. Tento projekt byl zahájen v červnu 2006 v Litomyšli premiérou Tajemství, v další sezóně pokračoval Hubičkou (2007). Na Dvě vdovy nakonec nedošlo, neb tehdy nový šéf opery ND Jiří Heřman inscenaci zrušil a nahradil ji novou inscenací Prodané nevěsty (režie Magdalena Švecová). V roce 2011 jsem byl tehdejším šéfem opery ND Jiří Heřmanem osloven na režii Dvou vdov, premiéra původně plánovaná na červen 2012 byla posléze odložena na květen 2013. Titul i termín byl zachován i dalším šéfem opery ND Roccem a premiéra se uskutečnila již za pověřené šéfky opery ND Dagmar Dominové.“
02.07.2013 (9.41), , Trvalý odkaz komentáře,