Dvojí memento
Téměř zároveň vstoupily do kin dva české filmy z takřka opačných pólů spektra: opus známé režisérky cílící na masové publikum a komorně pojaté dílko zatím nepříliš proslaveného tvůrce.
Nebe nad Berlínem je nedosažitelně daleko (zleva Vladimír Javorský, Eliška Křenková, Marián Labuda a Vojtěch Dyk) FOTO ARCHIV
Alice Nellis ve svém novém filmu Andělé všedního dne sáhla k adaptaci stejnojmenné novely Michala Viewegha. Kdysi slibná režisérka (Ene bene, Výlet) tím učinila další krok k mainstreamu, k němuž se už dávno posouvá. Andělé ovšem padli skutečně hluboko.
Potíž spočívá jednak v převodu literárních prostředků do filmových, jednak v kvalitách samotného Vieweghova textu. Nellis je zručná filmařka, avšak ani zkušený veterinář nevytáhne z jalovice tele. Film drží víceméně jen herecké výkony. Bez Bolka Polívky a Zuzany Bydžovské by se těžko nacházel důvod, proč po půlhodině neodejít z kina.
Polívka hraje instruktora autoškoly, toužícího po své žačce, čerstvé vdově (Klára Melíšková), neboť je frustrován mnohaletým soužitím s manželkou (Bydžovská). Ta se rozkmotřila s kamarádkou (Zuzana Kronerová), protože se jejich synové (Ondřej Sokol a Václav Neužil) stali soky. Na tomto půdorysu se odehrává drama jednoho dne, který má být pro některé z postav tím posledním.
Jenže k tomuto lidskému hemžení jsou přifařeny čtyři nadpřirozené figury. Andělé by hrdinům rádi nějak pomohli a do jejich osudů zasáhli, ale (asi) moc nemohou. Pouze pronášejí rádoby chytré postřehy o 21. století, v němž se octli (Vojtěch Dyk), vyčpělá pseudomoudra (Marián Labuda, Vladimír Javorský) či udivené dotazy (Eliška Křenková). Jsou nadbyteční, většinou přímo nejapní. Nejen tím, že zdvojují informace o hlavních hrdinech a ději, ale především proto, že se neví, proč a k čemu tu vlastně jsou. Při vytváření fantazijních postav (nejen v žánru sci-fi) je třeba tyto bytosti divákovi definovat: kdo jsou, jaké mají schopnosti a možnosti, odkud a za jakým účelem přišly. Avšak u těchto andělů se neobjasňuje, kde se vzali, kdo je poslal, co vědí a co ne, jaké mají pravomoci. Ani oni sami si zřejmě nejsou jisti svou identitou, a tak se jen plácají ve vzduchoprázdnu Vieweghovy představivosti. Neplní ani roli antického chóru, jsou spíš rozpačitými statisty a glosátory. Křídla jim nedodá ani pobyt na Nuselském mostě a na střechách výškových budov. A tak navzdory některým zajímavým režijním nápadům, výrazné hudbě (Michal Novinski) a vizuálním efektům (kamera Matěj Cibulka) téměř hollywoodského typu postrádá film rozlet.
Nebe nad Berlínem je nedosažitelně daleko. Jeho upachtěná pražská nápodoba se tváří sofistikovaně, přičemž se zároveň žánrově označuje za komedii, ale nic z toho se nekoná. Proklamovaná úvaha nad konečností života nepřesahuje mentální obzor průměrně inteligentního Čecha. Andělé chtějí hrdinům dopřát nějaký zásadní zážitek. Copak to asi bude?! Vdova, údajně na pokraji nervového zhroucení, řeší ve fitness centru, kdy naposled souložila, a s manželovou urnou v rukou zvládne během jediného dne sbalit dva chlapy. Stárnoucí muž prahne po orálním uspokojení, nejlépe za jízdy autem… Holt, svět podle Viewegha, v němž nejpodstatnější životní potřebou a hodnotou je sex. Duchovní aspekt existence je karikován do podoby blouznivého čarování primitivní, naivní ezoteričky tak, aby vzbuzoval výsměch a pohrdání, jak je ostatně v současných českých (nejen) komediích zvykem. Snímek chce zřejmě nést jakési varovné poselství typu Pamatuj na smrt, ale jeho myšlenková sterilita mu nedovoluje vybřednout z roviny běžné komerční zábavy.
Tři tragikomičtí chlapi v chalupě (zleva Jiří Vymětal, Vratislav Brabenec a Jozef Polievka) FOTO ARCHIV
Bez reklamy si razí cestu po menších kinech nezávislý film Pavla Göbla Odborný dohled nad východem slunce. Časté téma vyrovnání se s komunistickou minulostí zpracovává osobitým způsobem. Tři staří muži, bývalí muklové, se po letech scházejí v severočeském městě, aby se pomstili sadistickému estébákovi (Jiří Lábus). Postupně ale zjišťují, že nejsou žádnými westernovými hrdiny beroucími zákon do vlastních rukou, a tak tíživý problém křivdy a odplaty zpracovávají nakonec úplně jinak, než plánovali.
Černobílý obraz (kamera Jiří Zykmund) je podmanivý, ale trpí nedokonalostmi typu zatmívaček po dialogických scénách a opakovaných prostřihů na tovární komíny. Největšího lapsu se dopustil scénář v rekapitulaci, proč a za co hrdinové kdysi seděli, což v jejich rozhovorech nedává smysl. Na začátku nadužitá hudba jako by zakrývala scenáristické rozpaky a komentář hrdiny-vypravěče budí zprvu obavy, zda nepůjde o snímek na úrovni studentského cvičení. Ty se ale nenaplní. Naopak, čím dál víc se projevuje kouzlo poloamatérské syrovosti. Levný, ale nikoli laciný film tak bez cingrlátek, přímočaře předává svou myšlenku. Není to jen ta – bohužel polopatě a mentorsky – vyslovená prostitutkou (Nikol Fischerová), že by se mělo odpustit, ale i ta další, jež vyplývá z děje a nenásilně praví, že i těsně před branami krchova se lze zbavit minulosti jako koule na noze a nalézt novou životní náplň.
Nejsilnější jsou nedějové scény soužití tří tragikomických chlapů v chalupě a jejich dialogy. Někdy absurdní, vesměs vtipné, hlavně ale přirozené, a to i díky hereckým výkonům neherců (Vratislav Brabenec z Plastiků, Jiří Vymětal, Jozef Polievka).
Film si i přes zmíněné nedostatky zaslouží pozornost, neboť ve své prostotě je upřímný a sděluje podstatné věci. A v neposlední řadě – na rozdíl od Andělů Alice Nellis – si na nic nehraje a vůbec nenudí.
Komentáře k článku: Dvojí memento
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
