Divadelní noviny > Festivaly

Dynamika vesmíru z Bazaaru

Postarejme se. Take care! Fráze z angličtiny byla heslem devátého ročníku mezinárodního divadelního a tanečního Bazaar Festivalu, který se konal koncem března v Praze. Význam péče o druhé i o vlastní tělo a duši jsme si intenzivně uvědomovali během koronavirové pandemie a po rozpoutání války na Ukrajině zůstává aktuálním tématem. Čtyřdenní sonda do inovativní tvorby nezávislých umělců zároveň připomněla, že ztráta osobního komfortu odvádí pozornost od environmentální a ekologické odpovědnosti. Je pozoruhodné, jak všudypřítomný a stále připomínaný leitmotiv péče propojil projekty různých formátů. Zakladatel a dramaturg festivalu Ewan McLaren provokoval k zamyšlení nad programem jako celkem, který vybízí ke zkoumání evropského myšlenkového a sociokulturního kontextu. Hlavním hostem byli umělci z Estonska.

Zahajovací představení Lighter Than Woman (Lehčí než žena) se dostalo do divadla Ponec s tříletým zpožděním zaviněným pandemií. Uvést o slavnostním večeru performativní přednášku Kristiny Norman bylo nekompromisní gesto vůči konvencím. Scéna se dvěma obrazovkami a pracovním stolem připomínala konferenční místnost, na hony vzdálenou kreativnímu prostředí, jaké by člověk od slibované poeticko-dokumentární inscenace očekával. Projekt estonské interdisciplinární umělkyně má dvě roviny. První je komentovaná projekce filmového dokumentu o pracovních migrantkách z Ukrajiny, které poskytují péči seniorům v italských rodinách na úkor rodin vlastních. Oboustranná potřeba zajistit své blízké, ať už finančně, nebo z hlediska fyzického komfortu, je odkrývána s pochopením, ale ukazuje se i její bizarnost. Prostřednictvím kamery pronikáme do italských domácností, kde si badante (jak se pečovatelkám říká) pochvalují náročný úděl a zaměstnavatelky možnost věnovat se kariéře – třeba míchání koktejlů za barem.

Všichni jsou spokojeni, a přesto cítíme pochybnosti. Věcný projev subtilní performerky Kristiny Norman nepustí divákovy emoce z opratí a nutí ho uvědomit si věci, o nichž se nemluví. Například sociální pnutí pod povrchem sjednocované Evropy. Nebo skutečnost, že ženské pečovatelské sklony jsou jak projevem altruismu, tak předmětem vykořisťování. V kolektivní paměti splývá péče se zotročováním. Od tohoto backgroundu se Norman odráží a rozvíjí slibovanou poetickou linku. Tou je zastřešující téma gravitace. Rozpor mezi vědeckým a filozofickým pojetím, tedy zda je gravitace úměrná hmotě nebo hmota gravitaci, vede k úvahám nad stavem beztíže. Co nás tíží, co nás přitahuje a kam se chceme odpoutat? Pouštíme se do dokumentární levitace mezi zemí a univerzem. Na plátně vidíme fyzicky vyčerpávající práci s bezvládným tělem nebo jeho zvedání za pomoci kladky. Můžeme uniknout od kuchyňského dřezu jako italská astronautka Samantha Cristoforetti. Svobodu beztížného stavu s ní sdílíme v záběrech z vesmírné stanice a dozvídáme se o následcích dlouhodobé neukotvenosti. Projekce a filmové střihy fungují jako hlavní performativní prvek, kterému protagonistka občas sekunduje obrázkovým komentářem v live videu od stolu. Dobarví portrét, dopíše text. Pouze třikrát během představení krátce vystoupí z role přednášející a v pohybové intervenci zhmotní tíhu, balanc či lehkost. Otázka gravitace vyvstane o to ostřeji.

Sólo The Essence slovenské tanečnice a choreografky Evy Urbanové evokovalo probouzení spirituality ve hmotě. Performerka vede dvacetiminutový intenzivní pohybově-taneční dialog s vlastním tělem, které dokáže rozechvět na nejjemnější nervové úrovni. Ovládá ho s dokonalostí jogínského mistra a přesností východního bojovníka, oživuje ho ohnivou energií, kterou symbolicky zažehla v temnotě útrob. Materii probouzí s téměř masochistickou umanutostí a s přesností na setiny vteřiny frázuje figury do rytmu úvahy o esenci (zazní v angličtině). Preciznost pohybu a dokonalost provedení umocňuje rafinovaný light design. Tělo tanečnice komunikuje s reflektory, rozestavěnými kolem černé scény, a divák při mihotavé hudbě, jejímž autorem je Aid Kid, sleduje proces harmonizace těla a mysli až k finálnímu sjednocení – obrazu evokujícímu východ slunce.

Po setkání s hluboce vědomým prožitkem fyzična následovalo hledání odlišného rázu, jež postupovalo od karikování společenské role ženy k vědomí individuality. Izraelka Roni Chadash se představila v sarkastické sólové výpovědi Goofy, což lze přeložit výrazem „potrhlá“. Žena jako objekt v patriarchálním světě se v jejím pojetí podobá bezhlavému živočichovi. Efekt zvrácené hlavy a topornost slepce v tápavých pohybech působily až děsivě, když se prudkými, zdánlivě nekontrolovatelnými pohyby probouzel k vědomí archetyp rusovlasé divoženky.

Festival ale nabídl mnohem víc. Sobotní Workshop zasvětila estonská trojice Mart Kangro, Juhan Ulfsak, Eero Epner chlapskému pojetí „obstarávání všeho“ a v neděli následovalo po kontaktním odpoledni s přírodou Prokopského údolí (.tektoparty) participativní setkání s fantaskními živočichy. Rezidenční projekt Spider, Turtle, We performerky Ran Jiao a kostýmní výtvarnice Anne-Catherine Kunz je z těch, které vznikají v rámci Bazaar Festivalu díky jeho péči o svobodné hledání nových forem uměleckého vyjádření. Také letošní workshop s Bushem Hartshornem na téma poskytování a přijímání zpětné vazby, který probíhal kontinuálně s festivalem, možná položil základy příští programové nabídky.

Devátý ročník Bazaar Festivalu proběhl v Praze od 23. do 26. března 2023.

• Autor: Veronika Boušová
• Publikováno: 1. května 2023

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Dynamika vesmíru z Bazaaru

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ