Divadelní noviny > Festivaly Reportáž Zahraničí

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 4)

Nebývá zvykem začínat seriál čtvrtým pokračováním, ale autoři předchozích dílů denních zpravodajství z právě probíhajícího třetího ročníku festivalu Nová komedie své texty zatím nedodali, a tak jsme se rozhodli pro toto nekonvenční řešení (pořadí dílů jsme po dodání reportáží předchozích dnů uspořádali podle toho, kdy se jednotlivé produkce konaly, nyní tedy již tato věta neplatí – pozn. red.). Ostatně motto festivalu Identita-Revoluce-Identita-Revoluce-Identi- nám k tomu dává jisté opodstatnění. Vzývá revolučnost a současně je si nejisté svými – či možná jejími – konci. Tedy vstupme rovnou do pátého festivalového dne, úterý 9. dubna, kdy se v Divadle Komedie odehrálo představení Divadla Petra Mankoveckého z Bratislavy nazvané Převozníci.

Divadlo Petra Mankoveckého je nezávislé bratislavské divadlo nemající vlastní zkušebnu ani sál, hrající tedy v různých bratislavských lokalitách, od bývalého domu YMCA, kde dnes mj. hrává Divadlo Stoka, přes nákupní centra a indutriální sály po školy a jiná obdobná zařízení. Bylo založené v roce 2015 absolventy a absolventkami herectví na bratislavské Vysoké škole múzických umění. Od té doby vytvořili asi pět či šest inscenací, s nimiž vystupovali či vystupují (v současné době mají na repertoáru čtyři) nejen v Bratislavě, ale i na různých festivalech, často i Česku, především v Praze. Vedle Divadla Komedie hostoval soubor – jak na diskusi po představení sdělil režisér a vedoucí Šimon Ferstl – ve Venuši ve Švehlovce, ve Vile Štvanice či ve Studiu Švandova divadla. Není bez zajímavosti – a vzhledem k tématu úterní produkce je podstatné – vědět, že název souboru vzdává poctu herci Slovenského národného divadla a bývalému pedagogu zakladatelů a zakladatelek souboru Petru Mankoveckému, který v době jejich studia – 5. května 2013 – spáchal ve věku čtyřiceti pěti let sebevraždu.

A právě o smrti, dokonce možná sebevraždě (v textu to není explicitně řečeno, ale z mnoha náznaků to vyplývá), a jejím vnímání současnými mladými lidmi a přáteli/přítelkyněmi zesnulého inscenace Převozníci / Prevádzači je. Oproti včerejšímu Dni opričníka téhož souboru je zpracována soudobými inscenačními postupy využívajícími moderní technologie přímého přenosu skrze videokameru, složitou práci se zvuky včetně občasného použití mikroportů, s aktivně se na zvuku podílejícím hudebníkem sedícím po straně jeviště, s jednoduchou, proměnnou scénografií. Přesto přese všecko je inscenace a její vyznění téměř plně postavené na tradičně interpretovaném slově a herectví.

Autorka předlohy a současně dramaturgyně inscenace Lenka Garajová psala údajně své texty přímo konkrétním hercům „na tělo“ s vědomím, kdo a jak její postavy bude interpretovat. Ovšem… postavy. Ono vlastně ani tak o postavy a jejich vývoj či vzájemné vztahy nejde. Divák sleduje čtveřici „pozůstalých“, kteří se setkávají či osaměle rozjímají po a o smrti jejich přítele, výtvarníka Emila (Tomáš Pokorný /den předtím hrál Opričníka/). Vidíme a sledujeme je „fyzicky“ přítomné na scéně, zatímco Pokorný je snímán mimo zorné pole diváků kamerou, jako by mluvil ze záhrobí. Či spíš jako by byl přítomen ve vzpomínkách a představách jeho přeživších přátel a přítelkyň. Slyšíme jeho myšlenky o životě a výtvarném umění, občas vstupuje i do přímého rozhovoru /přes on-line video/ s některou z aktérek, zřejmě bývalými milenkami. Vydopád slov je přerušován zpívanými hudebními čísly hutně podporovanými elektronickými beaty vyvrcholícími rapovou skladbou. Herci vstupují i mezi diváky a komentují či podporují dění na jevišti. V další části se Pokorný objeví na jevišti „fyzicky“, už bez videozprostředování. Stále je však jinak oděnou (v civilních bílých kalhotách a košili oproti temnějším barvám civilních kostýmů ostatních) éterickou postavou nemající s „fyzickou“ přítomností ostatních čtyř nic společného.

Živé postavy stále rozjímají nad svým vztahem s ním, nad smyslem vlastních životů a jejich naplňováním. Téměř nevstupují do dialogů. Slyšíme vodopád slov, který je v zásadě neusledovatelný. Dá se předpokládat, že je to od tvůrců záměr, asi jako když čtete chaty a různé dialogy a komentáře na sociálních sítích. Dokonce by se dalo napsat, že na jedné straně je pro „fyzické“ postavy záhrobí a na druhé – v zásadě stejně metafyzické – je virtuální svět sociálních sítí. A postavy existují někde mezi nimi, v jejich průrvě či možná dokonce propasti. K ničemu nedojdou, jen žvaní a žvaní. Necítíme žádný psychofyzický projev citů či hlubších zamyšlení. Vše se odehrává jako by na vernisáži prázdných, bílých obrazů, o nichž mluví Emil jako o svém ideálu. A jevištní dění jsou vlastně ony bílé obrazy, za nimiž si musí každý divák sám odkrývat symboliku a významy, které jej asociativně či intelektuálně napadají slyše a sleduje monotónní jevištní dění.

Podstatným výrazovým prostředkem je tak – vedle vodopádu slov a zvuků a spolu s fyzickou přítomností nijak náročně se po jevišti pohybujících, postávajících či posedávajících herců, občas zpívajících, většinou však text nezúčasněně, bez silnějšího emotivního (neřkuli psychologického) zaujetí intepretujících – výtvarné pojetí scény. To považuju za hlavní klad (a možná i výklad) této inscenace. Jednoduchým přeskupováním bílých kvádrů za použití různě dynamických světel se proměňuje charakter prostoru od chladně kancelářské (školní) místnosti přes obdobně neosobní hudební klub po výrazně abstraktní uspořádání rozpojených, za sebou se zanořujících stěn umožňující hercům objevovat se zpoza nich, až po zmenšující se, magický (díky světlům i samotnému uspořádání stěn) prostor symbolizující definitivní odchod Emila do věčného barda za vzdáleným světlem na závěr.

Je to inscenace vyžadující silné divácké zapojení a napojení se na téma. Typické postdramatické divadlo nic divákům neulehčující. Vyžaduje od nich maximální soustředění (délka 90 minut bez přestávky) a možná aspoň povšechnou znalost textu (či herců a nastolených témat) a ochotu k vlastním výkladům a interpretacím. Takové „cool“ divadlo nechtějící vnucovat divákovi vlastní názor, svět (byť zde výrazně existenciální) jen zvenku pozorující a identifikující samo sebe skrz samotný „cool“ tvar a v něm neodbytně poletující slova, myšlenky, zvuky, obrazy… Téma smrti ani identity v něm není nijak výrazně pojmenováno, spíše wikipedicky povrchně (což je ale asi záměr). Každá z postav je hermeticky uzavřená sama do sebe a divák je jakýmsi sběratelem a tříditelem jejich vdálených bytí a myšlenek, s mrtvým Emilem se konfrontujcí čtveřice navenek živých postav, v zásadě však víc než on mrtvých můr.

Následná diskuse se souborem (za zmínku stojí, že režisér Šimon Ferstl – prý vůbec poprvé – zaskočil za jednoho z nepřítomných herců, na jeho výkonu – jde ovšem o zdatného herce, absolventa herectví na VŠMU – to však nebylo nijak znát, a kdyby to sám neřekl, diváci by to nepoznali) ukázala silné zaujetí některých diváků formou i tématem. Všechna čest. Já byl spíše na rozpacích, proč vznikl takto zdlouhavý, víceméně monotónní, slovy přeplněný tvar, když mnohé z vyjevovaného by se dalo sdělit pragnantněji, razantněji, přímočaře. Utaženě. Zkrátka chyběly mi dramatické a možná i divadelní, jak je nazývá Jiří Havelka (tedy oko a ucho přitahující, proměňující se a vyvíjející) situace. Nicméně – jak řekl jeden z přítomných diváků – patřím ke starší generaci, jež nepoužívá sociální sítě a která od divadla chce postoj, názor, přímé emoce a hloubkovou analýzu, nikoli opatrnost, nevyhraněnost, tápání a rozpaky. Informační šum a životní chaos. Generace sněhových vloček versus generace sněhových koulí…

Divadlo Petra Mankoveckého, Bratislava, Slovensko – Lenka Garajová: Prevádzači (Převozníci). Režie Šimon Ferstl, dramaturgie Lenka Garajová, výprava Laura Štorcelová, hudba Martin Iso Krajčír, light design Matúš Gavorník. Hrají: Edita Koprivčevič Borsová, Jakub Jablonský, Lenka Libjaková, Tomáš Pokorný, Tomáš Turek. Premiéra 31. ledna 2022. Psáno z uvedení na festivalu Nová komedie v Divadle Komedie v Praze 9. dubna 2024.

///

Více o letošním festivalu Nová komedie na i-DN:

Festival o identitě a revoluci Nová komedie

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 1)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 2)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 3)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 5)

REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 6)

…

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 11. dubna 2024

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: REPORTÁŽ: Dystopie identity (No. 4)

1. Petr KlariN Klár

   

   Vladimíre milý,
   nepatříš spíš už do generace Mozartových koulí :-D?

   10.04.2024 (19.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Vladimír Hulec

     

     🙂

     10.04.2024 (21.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ